PRACOVNÍ ÚRAZ

4.9.2008

Zlatíčka moje, tohle vám musím povykládat. Právě dnes ráno jsem byla propuštěna z nemocnice. Ležela jsem tam dva dny s pracovním úrazem. Teď pracuji (píši) levačkou - je to pomalé, ale jde to. A co se vlastně stalo?

Na druhé noční směně mi byla přidělena práce na nýtovačce, na které dělávám málokdy. Hned po příchodu ke stroji mi paní, která tam dělala přede mnou ukazovala, že některé díly se musí zatlouct kladívkem, protože dírka pro mrňavý nýteček je příliš malá a když nýtek neprojde skrz, tak vyrobím akorát zmetek. Na některé z denních směn tak bylo vyprodukováno 80 ks zmetků... No jo, a co norma? Myslela jsem, že by v tomto případě mohli naši páni normu snížit anebo přidat minuty na zatloukání kladívkem. Mrzelo mne, že budu muset pracovat i o přestávce a kdoví zda i tak dokážu udělat normu. Opravdu to byla těžká práce. Nějak po půlnoci jsem si řekla - tak ještě jeden a jdu na kouřovou. Jenže nýtek vypadl a tak jsem jej lovila - jinak nelze díly zanýtovat. Jak jsem nýtek vybírala - lis zacvakl, i když teoreticky neměl. Okamžitě jsem vstala a zplna hrdla křičela: "Úraz! Úraz! Úraz!" Nic jiného jsem nemohla dělat. Ruka krvácela  a já jen zaregistrovala, že je to zraněné docela hodně. Ženy se seběhly, chvíli byl zmatek, naštěstí se hned objevil seřizovač. Lékárnička nešla otevřít, ale povedlo se to když ne hned, tak brzo. Na rány mi dali obvaz a převázali. Prsty, obzvláště ukazováček, mi začaly černat.

Já věděla, že je to velké zranění, ale jaksi jsem pořád byla "nad věcí". Jakobych "já" byla několik centimetrů od svého těla. Ženy mne obskakovali, nosily studené obklady na ty černající prstíky, přinesly židličku, hlídaly mne a vyptávaly se pořád, jak mi je, zda mi není nevolno, zda se mi netočí hlava... Mně se zdálo, že jsem klidnější než ony. Seřizovač viděl, že rána je příliš velká, že prostě musí zavolat sanitku. A tak mne přesně v 00.hod a 30 minut odvážela sanitka do nemocnice. Pořád jsem byla klidná a nad věcí. Jen jsem přemýšlela, že se teď jmenuji Tomanová, ale nemám na to doklady!

V nemocnici mi ruku hned prohlédl službu konající lékař, pak mne odeslal na rentgen. Na zápěstí mám i naštípnutou kůstku, ale jinak rána z vnitřní strany je 8 cm a z vnější 4 cm. Na vnitřní straně je rána i hodně hluboká, ale - což považuji za zázrak - nejsou poškozeny šlachy a nervy jen pohmožděné. To černání prstů způsobilo právě pohmoždění nervů. Pan doktor mi to zašíval 45 minut, a pak mne převezli na lůžkové oddělení chirurgie. Myslela jsem, že se nechám ihned poslat domů na revers, ale pan dokrtor mi vysvětlil, že můžou nastat komplikace a že je lepší v nemocnici zůstat. Že by se mohlo stát, že bych o prsty přišla - mohly by být necitlivé. Já měla strach hlavně o kočičku, že bude hladová a vystresovaná, když doma nikdo nebude, ale pak jsem řekla, že to nějak zařídím.

Ležela jsem na pokoji jen chvíli a už přišel neurolog zkontrolovat mé zranění. Uklidnil mne, nervy jsou v pořádku, černání je pouze z důvodu pohmoždění. Usnula jsem docela snadno a ráno jsem telefonoval svému miláčkovi, mému muži a pak i dceři. Dcera již byla v Brně, kde bude tři roky studovat propagaci. Až teď jsem se zlomila a byla jsem lítostivá a trošku brečela. Přešlo mne to velmi rychle, jen jsem si uvědomila, že hraju roli oběti a tohle chování je škodlivá sebelítost. Nejsem oběť a všechno je v pořádku tak jak to je!

Když mi pan doktor zranění šil, prosila jsem Pána Ježíše, ať to šije on sám. Ať použije ruky lékaře, aby to bylo v pořádku. Také jsem ho prosila ať řídí proces uzdravování od začátku do konce. Ptala jsem se Ježíše, zda mám v nemocnici zůstat, nebo riskovat a nechat se propustit. Horší bylo, že jsem Ježíše necítila a nevnímala tak jak to bývá  jindy a musela jsem věřit, že je se mnou a že mne slyší a plní mé prosby...

Vidím, že své vyprávění musím zkrátit. Takže můj miláček mne přišel navštívit hned jak to bylo možné a dokonce i Adélka se kvůli mně vrátila z Brna. Byla jsem šťastná. Hned ráno mne navštívil bezpečnostní technik naší továrny, což mne také mile překvapilo. Řekl, že to již prozkoumal, že to není moje vina a že mi budou po dobu nemocenské platit 100%. Řekl mi také o závadách, které na tom stroji byly. Já čekala spíše, že vinu svalí na mne a počítala jsem s touto eventualitou takže to bylo opravdu milé překvapení.

V nemocnici jsem se cítila přímo královsky, pohoda, klídek, spala jsem ve dne i vnoci jako miminko. Na bolest jsem dostávala injekce, ale ten poslední den již jen dvě, odpoledne jsem nechtěla - proč taky, když to nebolí? Dnes jsem úplně bez léků na bolest a ručička nebolí. Preventivně léky na bolest mám, ale zatím jsem je nemusela použít.

Dnes mne tedy z nemocnice propustili, přijel pro mne sám pan H., bezpečnostní technik našeho závodu. Hned jsem se šla podívat na dílnu a ten stroj. Na tom stroji prý žádná z žen pak nechtěla dělat, ale už je spravený tak, že by se už nic podobného nemělo stát. Byl tam údajně i špatně posazený mikročip, osvětlení nebylo. Všechno spravili a navíc pro vypadnuté nýtky vyfrézovali díru, aby se nýtky rukama nevybírali, ale aby hned vypadli mimo stroje. Poprosila jsem Věrku, zda by mi pomohla obléct se - svoje šatsvo jsem měla ve skříňce, odvezli mne v montérkách.

Pak jsem byla v kanceláři bezp. technika, bylo potřeba doplnit protokol o úrazu, který jsem pak podepsala a bezpečák mne pak osobně zavezl domů.

Lidičky, řeknu vám, že žasnu sama nad sebou. Navzdory tomu, co se mi stalo, se cítím neskutečně  šťastná a spokojená. Opravdu to bude tak, že mne Pán Ježíš neustále drží za ruku. Cítila jsem od samého začátku té osudné směny, že se něco asi stane, ale myslela jsem, že stroj se pokazí a já dodělám směnu na příjemnější práci. Bezp. technik byl asi ze mne dost vedle, když jsem říkala, že je to dobře, že se to stalo mně a ne některé jiné z žen té směny. Protože já jsem silná, lehce to unesu a všechno přijímám tak jak to je. Nikoho neviním, ani sebe ani druhé a kdyby se tohle stalo některé jiné ženě, nemuselo by to tak dobře dopadnout. Já mám silnou ochranu Ježíše a andělů. Je to snad nenormální, ale já se raduji z toho, co se mi stalo! Možná jsem blázen, "normální lidé" přece takhle neuvažují... Já se těším, že budu hodně odpočívat, řádit na internetu, vylehávat u televize a mnohem více času budu moct trávit se svým mužem, když na nějakou dobu nemusím chodit do práce. Trošku mne mrzí, že se nemůžu zapojit do budování našeho společného domova tak jak jsem si to představovala, ale všechno zlé je k něčemu dobré a časem se ukáže i to dobré, co mi úraz přinese. Teším  se na každou chvíli života,  která je přede mnou a raduji se ze života jako nikdy dříve...

8.9.08 -  PROČ  SE  MI  TO  STALO

Nad touto otázkou jsem vůbec nepřemýšlela a nehledala jsem odpověď - přesto se mi odpovědi dostalo. Od první chvíle jsem měla v sobě silný pocit klidu a míru a jasné vědomí, že  JE  TO  V  POŘÁDKU. To znamená, že všechno je tak, jak má být. Při úrazu kolen, který se mi stal 8. května, jsem ihned věděla, že zapůsobil zákon akce a reakce, tedy karmické vyrovnání, ale ne z minulých životů, ale z tohoto, aktuálně žitého. Koncem minulého měsíce se mi dostalo i poznání, o co konkrétně šlo.

Tentokrát je všechno jinak. Ten stroj, který mi poranil pravé zápěstí, byl nebezpečný už dlouho a Nebi to nebylo jedno. Nebe a andělé podnikaly kroky, jak tomu zabránit, ale (jak jinak,že?) lidé na žádná varování nereagovali. Po úrazu mi mnohé ženy říkaly, že ten stroj byl postrachem - přesto nikdo nic neudělal... Jak už to bývá, nezbylo nic jiného, než úraz, aby se stroj mohl dát do takového pořádku, aby se na něm dalo bezpečně pracovat. Je lhostejné, kdo udělal chybu. Nevím, zda ženy někomu řekly o tom, jak je práce na tomto konkrétním stroji nepříjemná a nebezpečná, nevím, zda si seřizovači všimli mnoha závad proti předpisům bezpečnosti práce, nevím, zda byl někdy stroj na bezpečnost kontrolován. Přesto se to udělat mělo. Chápu, že je to těžké, pro nás lidi - až do chvíle, kdy se opravdu něco stane. V neděli ráno jsem vstávala s pocitem, že "jsem byla vybrána". Jednoduše jsem  VĚDĚLA, co se v neviditelném světě dělo před úrazem a že jsem byla vybrána, ale ne bez mého souhlasu. Ano, souhlasila jsem s úrazem, i když vědomě jsem si tohoto souhlasu nebyla vědomá.

Je téměř jisté, že kdyby to postihlo kteroukoliv jinou ženu, úraz by byl mnohem horší - možné jsou i trvalé následky. U mně bylo všechno pod kontrolou Ježíše a andělů, protože nešlo o to zmrzačit mně, ale upozornit zodpovědné lidi na velkou nebezpečnost tohoto starého stroje. Vyrábět se přece musí, protože firmě nejde o bohatství, ale jen a výhradně o zisky. Nejlépe o stále se zvyšující zisky. Nikomu to nevyčítám, takový je prostě dnešní svět - uvažují tak všechny firmy a i když je to nenormální, svět to za normální považuje. Vůbec nikdo nevidí a nechápe rozdíl mezi "bohatstvím" a "ziskem". Ne konkurence, ale spolupráce.

Jsem velmi ráda, že se to nestalo někomu jinému. Věřte, pak by mne to bolelo mnohem víc. Když se někomu, koho mám ráda (a já mám ráda všechny) stane něco bolestného, mně to bolí na duši. Je to bolest mnohem větší než ta tělesná a hůře se s takovou bolestí vyrovnávám. Lépe snáším své bolesti než bolesti druhých. Jasně - neštěstí v televizi jdou mimo mne. To bych vůbec na této Zemi nemohla žít. Ale když se něco stane někomu, koho znám - to je jiná! To mne bolí moc.

Zní to šíleně, ale - ANO! Jsem ráda, že se mi tento úraz stal, jsem ráda, že to postihlo mně, mám ohromnou radost z toho, že si mne Nebe vybralo a možná jsem tím zachránila ruku jiné ženě. Jsem šťastná, že teď nemusím chodit do práce, že mám více času na své drahé a na práci na svých stránkách, mám teď dost času na čtení a studium a na relaxaci i zábavu... Možná jsem jen domýšlivý blázen. Možná jsem si jen vytvořila nějakou domněnku na vysvětlení toho, co se stalo a té domněnce jsem uvěřila. Určitě to tak připadá lidem, kteří mne blíže neznají a neznají téměř nic z Vesmírných zákonů, kterým já říkám "duchovní zákony". Přesto jsem si jistá vším, co jsem teď o duchovním pozadí mého úrazu napsala. To proto, že od té doby, co se aktivně věnuji TRANSURFINGU, vím jak komunikovat se svou duší, jak naslouchat a rozumět své intuici a vnitřním pocitům. Proto opakuji: VŠECHNO  JE  V  POŘÁDKU!