NAPLNĚNÁ VĚŠTBA

V roce 1988, když bylo Adélce půl roku, jsme jeli na Slovensko navštívit mé rodiče. Moje prítelkyně mne zavedla k paní, která vykládala karty. V té době to byla nebezpečná záležitost a tato paní mne ani nechtěla na výklad vzít. Moje kamarádka se nedala a milou paní přemluvila. Tak jsem se dověděla, co mne v životě čeká, i když jsem těmto věcěm tehdy vůbec nerozuměla a v nic jsem nevěřila. Byla jsem vychována zcela v duchu tehdejší doby. Když paní rozložila karty, první, na co se mne zeptala bylo, jaké je mé manželství. Já odpověděla, že to nejlepší. Na to ona odvětila, že to tak nebude vždy.

Podle karet prý moje manželství rozbije nějaký dopis od vdovy. Paní spekulovala, že mne nějaká vdova obviní z nevěry a můj muž tomu uvěří. Tak to vycházelo z karet, které ukazovaly také na nějakého dobře postaveného a dobře situovaného, mně blízkého přítele. Ano, karty to viděly dobře. V té době jsem si dopisovala s Franciscem ze Španělska, bydlel v Murcii a vedl velký rodinný podnik - továrnu na cukrovinky. To je ale jiný příběh, psala jsem o něm před časem na tomto blogu v deníku. (Zmíněný článeček najdete rychleji kliknutím sem. - Článek z 30.6.2006) Bylo toho víc, co mi kartářka řekla, ale podstatné je právě toto.

Jak léta ubíhala, můj tatínek zemřel a maminka již jako vdova se vdala a přestěhovala do Francie. Já jsem se stále víc věnovala duchovnímu bádání a snažila jsem se podle toho také žít. Mému muži to dost vadilo, ale říkala jsem si, že do hlavy mi nevidí a dále kontrolovala své myšlení, meditovala a modlila jsem se. Četla jsem ohromnou spoustu duchovních knížek a stále se vzdělávala. Jenže mému muži to vadilo stále víc, i když mi "do hlavy neviděl" - prostě jsem se měnila...

Jednou k nám přišla na návštěvu moje maminka a můj muž se na mně stěžoval. Že pořád čtu a medituji a že chci, aby naše manželství bylo uznáno také církví. Maminka mi při první vhodné příležitosti chtěla číst levity. Ukázala jsem jí, o co vlastně jde. Právě jsem studovala Silvovu metodu kontroly mysli. Maminku to také zaujalo a zjistila, že nic špatného nedělám. Po několika letech si moje maminka udělala kurz Silvovy metody, a to první i druhý stupeň.

O několik měsíců později dostal můj muž od maminky dopis. Velmi jsem se tomu divila, máma vždy adresovala své dopisy nám všem, jako rodině, jen ve vyjímečných případech mně. Jenda byl celý den nějak nesvůj. Až večer to přišlo. Jenda mi oznámil, že dostal dopis od maminky. Máma mu psala, že o tom, co jí řekl hodně přemýšlela. A dospěla k závěru, že splatnění našeho manželství před církví není nic zlého a mohl by mi vyhovět. Tohle ho rozčílilo skoro do nepříčetnosti. Byl hrubý, křičel, vztekal se... Seděla jsem neschopná slova, jen jsem cítila strašlivou bolest... Brečela jsem a jediné, co jsem dokázala říct bylo :"Strašně to bolí..." Ještě téhož večera jsem si vzpoměla na věštbu kartářky. Hle - uteklo ani ne pět let a je to tady!

Tento večer Jenda zabil mou lásku k němu. Vražda na duši. Já myslela, že je to projev velké lásky, že s ním chci žít nadále a ještě pevnějším poutem svázana. Po tom všem, co jsem s ním zkusila. Nevím, jak to bral on. Bylo to pro něj ponížení, nebo co? Dodnes jeho postoj k tomuto nechápu. Ta nesmírná bolest drásala mé srdce do krve. Pomýšlela jsem na to, že se vrátím domů, na Slovensko. Byl to ale problém - měli jsme tři malé děti. Pořád jsem o tom musela přemýšlet a nakonec jsem se návratů domů vzdala s tím, že až děti vyrostou, stejně se domů vrátím. Pořád se mi zdálo, že jsem těhotná a chodila jsem po své rodné vesničce a okolí...

Ano, přemýšlela jsem i o rozvodu, ale to by bylo stejné jako můj případný útěk domů. Zavrhla jsem i tuto myšlenku. Po dvou týdnech, kdy jsme spolu nemluvili a chodili kolem sebe jako kočka a myš, jsem se rozhodla. Neuteču, nerozvedu se. Ano věštba říkala, že moje manželství bude rozbito, že toto se stane. Ale je jen na mně, jak to bude dál. A já si volím nadále žít s Jendou a dále vychovávat naše děti společně. Udělala jsem první krok, řekla jsem mu, že si musíme promluvit. On by první krok nikdy neudělal, jeho ego je větší než celý vesmír. Tak jsem vlastně svoje manželství zachránila, ale již nikdy to nebylo dobré. Vše se jen zhoršovalo a zhoršovalo, měla jsem pocit, že žijeme každý na jiné planetě. V manželství jsem vydržela 24 a půl roku a pak jsem ještě rok a půl čelkala na rozvod. Děti vyrostly, kluci již pracovali a o Adélku jsem se pak starala sama. Největší touhou v mém bývalém manželství bylo utéct pryč, co nejdál od Jendy. Zkoušela jsem to pak ještě několikrát, nic nevyšlo. Příliš jsem se bála takové radikální změny, navzdory tomu, že jsem byla v manželství neustále hluboce a krutě zraňována a manželství pro mně nebylo nic jiného než stupňující se strasti.  Až mé utrpení dostoupilo vrcholu a víc se už soužití s Jendou nedalo snášet, byly mé modlitby vyslyšeny. Tak se předpověď kartářky naplnila, navzdory tomu, že jsem se ze všech sil snažila zvrátit kolo osudu. Mé manželství bylo rozbité, i když trvalo další nešťastná léta. Ono totiž na obnovu manželství je potřeba dvou. Když jeden staví a druhý jen bourá, nic se nedá postavit...