DVA ŽIVOTY V JEDNOM VTĚLENÍ

V roce 1987, v měsíci, kdy se mi narodilo třetí dítě, moje vymodlená dcerka, napsal mi jeden pán dopis s návrhem, zda si můžeme dopisovat. Tento pán byl ze Španělska, z města Murcie. Tehdy jsem korespondovala z mnoha lidmi z celého světa pomocí ESPERANTA. Odepsala jsem mu, že velice ráda, ale mám zkušenost, že muži ztrácejí zájem o dopisování si se mnou, když se dovědí, že jsem vdaná a mám děti. Takhle to začalo. Přesně tímto způsobem se moje duše kontaktovala s tou duší, která ke mně patří.

Dopisovali jsme si několik let, až přišel rok 1991. Tehdy se to stalo. Můj přítel tragicky zahynul. Jeho duše přišla za mnou. Tehdy jsem bydlela v Břeclavi. Něco mne táhlo do pokoje dcerky, myslela jsem, že něco potřebuji vyndat ze skříňky. Jak jsem tu skříňku otevřela, zapomněla jsem, co jsem vlastně chtěla. Jenže se stalo něco podivuhodného. V této skříňce jsem měla uloženy dopisy od Francisca. Byly vzadu, ale najednou jakoby "vyskočily" a rozsypaly se po zemi. Nechápala jsem, jak mohly doslova "vyskočit", vždyť byly až za hromadou jiných papírů a esperantských časopisů...

Jak jsem začala ty dopisy sbírat, ihned jsem věděla, co se stalo. Nevím jakým způsobem jsem to věděla, ale bylo mi naprosto jasné, co se stalo. Francisco je zde, je tu se mnou, zemřel, jeho duše je tady. Slzy jako hráchy zvlažovaly moji tvář, protože teprve teď jsem si uvědomila, že jsem tohoto člověka MILOVALA. Nikdy jsem si to nepřipustila. Vždy to pro mne byl jen kamarád, i když ten nejlepší kamarád. Jenže moje přesvědčení o tom, že když jsem vdaná, tak mám zodpovědnost za svou rodinu a nějaká avantúra, nedejbože jiný vztah, je absolutně nemyslitelný. Tehdy jsem ještě nebyla křesťanka.

Zároveň jsem si uvědomila, že Francisco mně od první chvíle hluboce a čistě miloval.

Byl to pro mne šok.

Franciscova duše se mnou zůstala několik dnů. Povídali jsme si spolu, pokud se tomu dá říkat rozhovor. Já jsem ho neviděla očima. Komunikace probíhala na úrovni duše. Nerozumněla jsem tomu, přesto jsem si jeho blízkost užívala, i komunikace s ním. Porozumněla jsem tomu, co se stalo. Francisco se zabil v autě, spolu se svými rodiči. Na světě z jeho rodiny zůstala jen jeho sestra.

V těch dnech jsem si jednou po těžké práci v domácnosti chtěla chvíli odpočinout při poslechu hudby. Vybrala jsem si desku, kterou mi daroval právě Francisco - Ravelovo Bolero. Pohodlně jsem se usadila do křesla a při prvních tónech jsem si najednou vzpomněla, co mi Francisco jednou psal. Totiž - jednou šel na koncert českých (či pražských?) filharmoniků, a že jsem mu tam chyběla. Toužil po tom, abych na tom koncertě byla s ním. Představil si to, že jsem opravdu s ním a on měl pocit, že se stal zázrak a opravdu tam jsem. Právě teď se to stalo mně. Byl tady. Naše duše splynuly v jednu... Nedá se to slovy popsat, jaký je to pocit. Bylo to moje první mystické vytržení v životě. Bylo to něco tak neuvěřitelně nádherného, že i teď - po tolika letech - se mi tlačí do očí slzy nekonečně velkého, opravdu obrovského štěstí. Čas neexistoval, prostor neexistoval, svět a hmota neexistovali... Skončilo to náhle - klapnutím gramofonu, když deska dohrála. Poznala jsem opravdovou, velikánskou, čistou LÁSKU.

Po nějaké době Francisco za mnou znovu přišel. Opět jsme spolu neverbálně komunikovali. Rozhodl se pro další vtělení a řekl mi, že se vtěluje do mé rodiny. Také mi řekl, že budeme moci spolu být a spolu žít až tehdy, když on prožije dva životy ve dvou vtěleních a já dva životy v jednom vtělení. Ano, děje se to. Já opravdu žiji druhý život. Diametrálně odlišný od toho prvního. Nemusela jsem zemřít, i když - abych pravdu řekla - již pět krát jsem mohla být na onom světě, ale nějaká mocná síla mne vždy ochránila. Teprve v roce 2004, když jsem byla poprvé na návštěvě u maminky ve Francii, jsem se mystickým prozřením dověděla, ve kterém těle duše mého Františka momentálně přebývá. Nikdy jsem se s ním nesetkala, ale je možné, že se setkáme, uvidíme. Vždyť je teď členem mé rodiny, ale té vzdálené rodiny. Vím, že teď je to úplně jiná osobnost. I když bychom se stkali, nic od toho neočekávám. Při vtělení je člověku vymazána paměť na předchozí život i na život mezi životy.

Tohle, co budu teď popisovat, souvisí s kurzem théta léčení pro pokročilé, který jsem absolvovala tento poslední víkend.

Duchovně se vyvíjím od roku 1990. Tehdy se stalo to, čemu křesťané říkají "obrácení". Prostě - poznala jsem Boží LÁSKU, Ježíš se dal poznat mé duši. Tohle je také tak obrovská LÁSKA, tak bezbřehá BLAŽENOST, že člověk fakt nedokáže na nic jiného myslet. Mé srdce, má duše přetékala láskou k Ježíši a mé okolí mne za to odsuzovalo. Pro mne začalo peklo na zemi. Manželova rodina mne odsoudila, všichni mého prvního muže litovali, že se mu zbláznila žena... Já se ale té obrovské LÁSKY a ŠTĚSTÍ z poznání osobnosti Ježíše Krista samého nechtěla vzdát. Tu se stalo něco velmi vážného. Vykročila jsem na cestu sebepoznávání, na cestu duchovního života spojeného s Kristem. Najednou jsem toužila po tom, abych mohla být SAMA SEBOU  a žít svůj život po svém. Můj muž to považoval za zradu, za nevěru. Bylo mi hodně ubližováno, byla jsem posmívána a znevažována, nikdo mi nerozuměl a nechtěl mi rozumět. Do této doby jsem se nevědomě přizpůsobovala představám svého okolí o mně. A najednou jsem chtěla žít svůj život jinak - svobodně! To byl pro všechny v mém okolí šok. Manžel se mi odcizil, jeho rodina se ode mne odtahovala. Cítila jsem se jako vyvrhel, jako prašivá. Přesto všechno Ježíšova LÁSKA mi dávala sílu jít dál a vytrvat. Mé manželství se zhroutilo jako domeček z karet. Hledala jsem řešení, vysvobození a tak jsem začala chodit na regrese. Prodělala jsem jen tři sezení - bylo to pro mne hodně drahé a časově náročné, ale stálo to za to.

Řešila jsem vztah s manželem. Poznala jsem tři své minulé životy, dva z těch tří se týkaly mého manžela. V jednom životě mi strašně ublížil a zničil mi život. V dalším životě to chtěl napravit, ale ublížil mi ještě více a ještě horším způsobem mi zničil život. Při plánování tohoto aktuálně žitého života jsem chtěla žít s tou duší, která ke mně patří, ale můj muž trval na tom, že své chyby teď určitě napraví. Jeho úkolem bylo v tomto životě mně chránit a respektovat mně a dopřát mi svobodu být sama sebou. Nechtěla jsem, ale i jiné duchovní bytosti a průvodci mne tlačily do tohoto života, ať mu dám poslední šanci. Byla jsem si jistá, že to nedokáže, ale neuměla jsem říct "NE" a stát si za svým. Nakonec byla domluva taková, že když to můj muž nezvládne, stačí, když to jeden z nás pochopí a budeme se moci rozejít. Přesně to se stalo. Jenže právě v tomto čase plánování aktuálního vtělení vznikly v mé duši těžké a silné programy, jako "Všechno je zbytečné", "Jsem zbytečná a nepotřebná", "Do tohoto světa nepatřím", "Jsem na světě omylem", "Jsem omyl", "Bojím se života", "Bojím se žít svůj život".

Zde své povídání ukončím. Jen jsem chtěla tyto věci popsat, protože to souvisí s tím, co jsem prožila na kurzu théta léčení teď - pátek, sobota, neděle, v Praze.

Těšte se na další článek. Ještě dnes, nejpozději zítra. Zatím se mějte krásně, přátelé.