KRABICE

Holčička připravovala dárek k Vánocům. Balila krabici do obrovského zlatého papíru a přikrášlovala ji lesknoucími se ozdobami a barevnou stuhou.

„Co to děláš?“ vyčetl jí otec. „Tolik papíru přijde nazmar! Víš, kolik to stojí?“

Holčička si přitiskla krabici k sobě a se slzami v očích utekla do kouta.

O Štědrém večeru holčička přinesla krabici ve zlatém papíru tatínkovi. „To je pro tebe, tati,“ šeptla.

Otec zjihl. Asi byl na ni příliš tvrdý. Vždyť to byl dárek pro něj. Rozvázal tedy pomalu stuhu, trpělivě rozbaloval obrovský papír a pomalu krabici otevřel. Byla prázdná.

To ho rozzlobilo: „To jsi zničila všechen papír jen kvůli nějaké prázdné krabici?“

Holčičce se opět nahrnuly slzy do očí: „Ale ona není prázdná! Dala jsem do ní milion pusinek.“

Proto má jeden muž na svém pracovním stole krabici od bot. „Vždyť je prázdná,“ diví se všichni. „Není. Je plná lásky mojí holčičky,“ odpoví pokaždé.

O-O-O-O-O-O

   Ve škole byl jeden chlapec, který měl pořád sevřenou levou ruku v pěst.  Měl ji zavřenou, když šel do školy, když byl vyvolaný a šel k tabuli, i když psal.

Jednou se ho učitelka zeptala (i proto, že ostatní žáci také byli zvědaví), proč to dělá. Chlapec zprvu nechtěl odpovědět, ale když naléhala a připojili se i spolužáci, rozhodl se tajemství prozradit.

„Když ráno odcházím do školy, maminka mi dá pokaždé na levou dlaň pusu. Potom mi dlaň zavře, usměje se na mně a řekne, abych tu pusinku dobře opatroval. Proto mám dlaň pořád zavřenou. Mám tam schovanou pusu od maminky.“

(Vybráno z knihy Bruna Ferrera „Živá voda pro duši“)