VŠECHNO BYLO, JAK BÝT MĚLO

Z mých předchozích článků snad mohlo plynout, že mě můj exmanžel ničil a byl zlý. Chci to uvést na pravou míru. Ano bylo to zlé. Ano, velice jsem trpěla. Jenže: můj ex mi mohl dělat jen to, co MOHL. To, co jsem mu dovolila. Byla jsem jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Chtěla jsem být dobrou manželkou, ale nešlo to, protože jsem se nemohla vzdát duchovního života. Věděla jsem, že mé konání je správné. Že mne nikdo nechápal, to je věc jiná.

Byla jsem příliš slabá na to, abych mu třeba roztřískala o hlavu pár talířů, když se vrátil po dvacetičtyř hodinovém flámu... Raději jsem někam zalezla vyplakat se, aby mne on neviděl plakat.

V době, kdy se plánoval tento konkrétní život, byl mi jako kompenzace za to, že nebudu moci žít s duší, která ke mně patří, nabídnut duchovní život. Nechápala jsem, co to je. Nejsem nikdo vyjímečný - žádná "stará atlantská duše", "vtělený mistr", "hvězdné semínko", ani "indigové dítě", ani nic tomu podobného. Jsem obyčejná lidská duše, zacyklená v řetězci nekonečných reinkarnací a proto jsem nechápala, co to je to "probuzení, obrácení, duchovní život". Proto jsem do tohoto života vstupovala s takovou beznadějí, s pocitem zbytečnosti. Jenže - v okamžiku, kdy jsem osobně poznala Ježíše Krista, všechno se zmněnilo. Od té chvíle jsem věděla, že nemůžu žít jinak, než s Ním. Otevřel se mi další rozměr života - ten nejkrásnější a nejsilnější.

Ať bylo mé první manželství jakékoliv - nikoho neviním. Ani sebe samu, ani mého exmanžela. Všechno jsem mu odpustila a raduji se, že má teď manželku,která k němu patří, že se mu daří. Já jsem po jeho boku byla nucena najít sebe samu, svoji cenu. Musela jsem se naučit rozhodovat se a žít svůj život sama za sebe. Musela jsem odolat pokušení přizpůsobovat se představám o mně. Musela jsem vzdorovat všem, kteří mne nutili žít, jako před tím - bez modlitby, bez meditace, bez lásky k Bohu. Poznala jsem, že člověk není úplný, pokud nežije svůj život spojený s Bohem - nekonečnou Láskou, nekonečnou Dobrotou, nekonečnou Laskavostí. Cítím se nesmírně obdarovná, že můžu Otce, také Ježíše, znát. Jsem vděčná za všechno, co jsem prožila a co jsem se naučila. Možná, že bez Boží pomoci  Boží Lásky bych pořád byla jen frustrovaná šedá myš, která nežije svůj život, ale život druhých - tím že naplňuje jejich představu o své osobě. Cítím se svobodná, šťastná a spokojená.

Vdala jsem se podruhé a můj manžel mne respektuje, ctí a miluje takovou, jaká jsem. Smím žít svůj život manželský i duchovní harmonicky. Láska k Bohu a manželská láska se navzájem nevylučují.

Jsem vděčná svému prvnímu manželovi. Protože i kdyby mne ničil sebevíc, nikdy bych se duchovního života a duchovního růstu nevzdala. Díky němu jsem se naučila, že mám svou cenu a nikdo nemůže se mnou jednat jako s hadrem.