Úvodní stránka > DENÍK > MOJE BÁJEČNÁ DOVOLENÁ

MOJE BÁJEČNÁ DOVOLENÁ

Ještě pouhý měsíc před svým odjezdem jsem netušila, že pojedu na dovolenou. Jela jsem za svou maminkou a Georgesem (jejím manželem) do Francie, město PERPIGNAN. Odjela jsem 17. dubna brzo ráno. Z domu již před pátou hodinou ranní – musela jsem se dostat do Prahy, odkud mi jel přímý spoj až do Perpignanu v devět hodin ráno. Jela jsem linkou Euroline, je to česká firma a její autobusy jezdí po celé Evropě. Konkrétně tento spoj – PRAHA – BARCELONA – jezdí dvakrát týdně tam i zpět. Zpáteční jízdenku jsem si zakoupila přes internet.

Z Prahy jsme vyjížděli přesně a užívala jsem si to. I když je to příliš dlouhá cesta – v Perpignanu jsme měli být až 18. dubna v 6.30 hod; a je jasné, že v autobusu se spí věru nevalně, já si užívala každý okamžik a děkovala Bohu že se můžu vézt v tomto autobuse vstříc své milované, dlouho neviděné mamince a Geovi.

Ve středu, v 5.30 hod ráno jsme stáli na nějaké obrovské čerpačce a říkám si – „ještě hodinu a budu tam“. Jenže autobus zastavil již po půl hodině. Koukám z okna a co nevidím? „AVENUE DE GR…. BRE…“!

„Vždyť já jsem tady! Přímo na ulici, kde moji zlatí stařečkové bydlí!“ Vzala jsem tašku a letěla za řidičem, aby mi dal zavadlo ze zavazadlového prostoru, že chci vystoupit. On mi říká: „Ještě chvíli na stanici TGV, ještě tam nejsme.“ A já odpovídám: „Ale toto je ulice, kde bydlí moji rodiče, už jsem doma.“ A tak mi řidič zavazadlo dal a rozloučila jsem se s ním. Podala jsem mu ruku a poděkovala. Nebyl moc rád a chyběla mu jakákoliv známka srdečnosti, ale to jsem připisovala únavě po tak dlouhé a těžké cestě. I když jsou vždy dva řidiči, není to lehká práce a já si to cením.

Tak jsem byla na místě již v šest hodin ráno. Dobré je, že jsem seděla na té straně, kde jsem mohla vidět ulici, protože z druhé strany je park a řeka. A tak jsem již v šest hodin a pět minut zvonila u bytu maminky a Georgese.

Proč se tak stalo? Právě zde naši dva řidiči vystoupili, zrovna na této ulici, aby odešli do hotelu a namísto nich nastoupili jiní dva řidiči.

Jenže moje maminka se nemohla dočkat mého příjezdu a deset minut předtím, než jsem u jejich dveří zazvonila, odjela na stanici TGV čekat na mne. V Perpignanu za tu dobu, co jsem tam byla naposledy, postavili novou železniční stanici čistě jen pro vlaky TGV a maminka se bála, že z té nové stanice netrefím domů sama. Stará stanice také pořád funguje, jen vlaky TGV tam nemůžou stát. Mezi starým a novým nádražím je podchod. Ze staré stanice bych se neztratila, trefila bych domů bez problému – tak jsem si alespoň myslela.

Geo ještě spal, ale hned vstal a šel mi chystat kafe. Říkala jsem, aby zavolal mobilem mamince, ať se vrátí, že už jsem doma. Jenže to byl problém. Geo neznal tel. číslo a tak jsme museli čekat. Ve tři čtvrtě na osm maminka telefonovala, že autobus má veliké zpoždění, že musí ještě čekat. Jaké bylo její překvapení, když jí Geo řekl, že jsem už téměř dvě hodiny doma! A pak maminka přišla velmi rychle a konečně jsme si mohly padnut do náručí a obejmout se. Pak následoval řetěz krásných dnů pohody a odpočinku. Bylo nám spolu dobře, vzájemná láska a náklonnost byly téměř citelné, hmatatelné.

Každý den jsem po obědě chodila do města. Užívala jsem si každičkou chviličku, nasávala atmosféru města, to pověstné „genius loci“. Hodně jsem fotila a každý den jsem chodila do katedrály modlit se a adorovat. Počasí bylo vcelku hezké, ani horko, ani zima. První sobotu jsme jeli s Nourou nakupovat do Leclerku. Leclerk je obrovský obchoďák a Noura je paní, která chodí mamince pomáhat a uklízet. Je jí 32 let a ihned jsme si byly navzájem sympatické. Z francouzského jazyka jsem dost rozuměla díky tomu, že plynně mluvím Esperantem a mnoho slov je velmi podobných. Nebyl by problém naučit se mluvit francouzsky, problém by byl naučit se francouzsky číst a psát, protože francouzština není fonetický jazyk.

Město Perpignan je velmi krásné, blízko moře a Španělska. Kromě Francouzů zde žijí i Katalánci. Často jsem viděla dvojjazyčné nápisy, například názvy ulic byly vždy ve francouzštině a katalánštině. Na mnoha místech vlála katalánská vlajka. Je zde obrovská hojnost všeho, protože například kromě francouzských specialit jsou k mání i speciality španělské a katalánské. Jedla jsem například katalánský chléb „fugas“ – opravdová lahůdka mezi chleby, ale celkově mi chutnal každý druh chleba a každé jídlo. Jídlo je mnohem pestřejší a zdravější než u nás.

V pátek 27. dubna jsme jeli s Geem do města Carcassonne. Naši mne nechtěli pustit samotnou, protože se musí přestoupit v Narbonne na jiný vlak a pak ještě i v Carcassonnu je potřeba dostat se do středověkého města, které je za novým městem. Bylo to tak dobře, opravdu bych sama bez znalosti jazyka netrefila. Carcassonne je přenádherné město – to středověké. Zachovalo se téměř v původním stavu – jen mezi dvojitými hradbami již není voda, ale jinak je všechno, jak bývalo. Pravda, v obchůdcích se prodávají suvenýry a v restauracích je všechno moderní, ale jinak – čistý středověk. Byl to výlet na celý den a pevně doufám, že se sem nejen znovu vrátím, ale již se budu umět dorozumět francouzským jazykem.

Den mého odjezdu zpět domů se připlížil tichounce a rychle a nastal čas rozloučení. Chtělo se mi domů, za mými drahými, kteří mne netrpělivě očekávají a zároveň jsem toužila zůstat. Jenže žena má být tam, kde je její muž a rozpůlit se neumím. Potřebují mne jak maminka s Geem, tak můj muž s dcerkou a 14-ti měsíčním Nikouškem. S domovem jsem byla v kontaktu přes skype a tak jsem věděla, že můj manžel velmi smutní a těší se až se vrátím….

Autobus, který měl podle jízdního řádu odjezd ve 21.30 hod večer měl asi deset minut zpoždění. Poslední vroucí objetí s mými drahoušky a už jsme frčeli. Do Prahy jsme přijeli o půl hodiny dříve a tak jsem krásně stihla rychlík přímo do mého města. U vlaku mne již čekal manžel a doma jsme byli autem za chviličku. Dcerka ani spát nemohla, tak netrpělivě mne očekávala. Vybalila jsem a rozdala dárky a spát jsme šli až pozdě v noci. Jsem ráda, že jsem zase doma, jsem nesmírně vděčná, že jsem mohla pobýt dva týdny se svými milovanými tam daleko v Perpignanu a zůstala ve mne hluboce zakořeněná touha opět se k mamince a Geovi vrátit, hned jak to bude možné.

*O*O*O*

Přidávám ještě několik foteček: