MĚLA JSEM BÝT PO SMRTI, ANEB PROČ MUSEL UMŘÍT JOLČIN DENÍK

Minulý víkend jsem prožila něco jako léčbu šokem. Dověděla jsem se, že jsem měla být již tři týdny po smrti. Jak to všechno bylo? V tom čase jsem byla hodně nešťastná z toho, co se mé dceři, Adélce, stalo. Trpěla jsem s ní. S otcem svého synka, malého Nikoláska žila v novém bytě pouhých deset dnů a musela se stěhovat zpět k nám. Marek měl již jinou a jen proto, aby mu jeho maminka zaplatila byt, musela tam těch deset dnů Adélka s ním žít. Kdyby si tam hned nastěhoval Nikolu, maminka by mu nedala ani kačku... Byla jsem z toho hodně smutná a úplně rozhozená, navíc to bylo v čase, kdy jsem měla jet do Hořovic. Isabela s Vivien měly jet do Litomyšle - cestou do Hořovic. Ale Pán Ježíš to zařídil úplně jinak. Zabránil jim jet do Litomyšle a vnukl jim nápad, aby jely sem. Teď mi převyprávěly, co se u nás dělo. Já prý už byla úplně jiná, skoro mne ani nemohly poznat. Neměla jsem už žádnou auru, žádnou energetickou ochranu a chvílemi jsem se chovala a vypadala, jakobych už byla v úplně jiné dimenzi. Když jsem pak u stolu loupala mandle, které jsem chtěla opražit a nabídnout jim je, opět něco na dvorku těsně kolem okna prošlo. Nějaký temný, velmi silný a intenzivní stín. Různé stíny jsem občas vídávala i před tím, ale vždy jsem jen mávla rukou: "To se mi asi jen zdálo". Tentokrát to bylo mnohem silnější. Chtěla jsem opět jen mávnout rukou - "to se mi zase něco zdálo", ale Pán Ježíš mi jasně řekl: "Běž se podívat k oknu!" Vystřelila jsem k tomu oknu jako šíp a rozhlížela jsem se, zda někdo na dvorku není. Zeptala jsem se: "Viděly jste také tu bílou postavu, co prošla kolem okna?" Děvčata neviděla nic, ale Isabelou prošla zima a chlad a napadlo ji - jo, anděl, ale anděl smrti!"  Protože jsem to odbila prohlášením že to asi byl anděl. Vůbec nechápu, proč jsem řekla "...tu bílou postavu..." když to bylo temné, tmavé.

Pak, když děvčata - Isabela, Vivien a Rony - byly na návštěvě u Grosíků, Pán Ježíš pořád vnukal Isabele myšlenky na mně a aby se na mně ptaly. Tak to nakonec Isabela udělala. Pán Ježíš jim řekl, že mám umřít, měla jsem skončit rozmašírovaná na kaši v autě pod vlakem. Můj muž Mirek měl být zraněný, ale měl přežít. Pán Ježíš jim řekl, že všichni jak tam byli, mají vést za mne přímluvnou modlitbu. Bylo již půl dvanácté v noci, tak všichni honem, honem se spojili v přímluvné modlitbě za mne. Prý, kdyby to udělali až po půlnoci, všechno by proběhlo tak, jak to měla temnota přichystáno... 

Děvčata mi nic do telefonu nechtěly říci, tak jsem se to dověděla až v pátek, kdy jsem konečně opět mohla být chviku s nimi. Nejdřív to byl šok, nechtěla jsem tomu věřit... Ale pak, když jsme odjížděly z Hořovic do domu Rony a Isabela s Vivien ještě běžely nakoupit do Billy, já zůstala v autě s Rony sama a najednou mi to došlo! Vždyť já jsem ten vlak viděla!!! Je to pravda, holky si nic nevymýšlejí!

Ano, tu sobotu jsme jeli s Mirkem nakoupit do města. Měli jsme se ještě zastavit u Marka, pro jeden stolek, který u něj nedopatřením zůstal. Úplně jsme na to zapomněli a jeli rovnou domů. Na přejezdu přes koleje Mirek zastavil, ale ihned se rozjel, i když vlak z pravé strany už jel, byl asi na půli cesty od zákruty k přejezdu. Řekla jsem Mirkovi: "Tak teď jsi hodně riskoval. Tohle už nikdy nedělej!" Mirek to udělal navzdory zdravému rozumu a proti všem svým zvykům. Mirek vždy, opkaji VŽDY, u kolejí stojí a čeká až vlak přejede. Jen tentokrát ne... Ano, skutečně jsem pod tím vlakem měla zůstat, bylo to jen o chlup... 

Proč mi černá trička usilovala o život? Ano, je to kniha, kterou píšu a se kterou mám velké trápení. Kniha "Transformační spiritualita" je temnotě trnem v oku. Ty potvory černé mi práci všemožně znepříjemňují a zabraňují v práci. Například i tak nepochopitelná věc, že jsem přišla o textový editor... Moje smrt by byla předčasná, účelová - aby mi bylo zabráněno knihu dokončit. Kniha je z osmdesáti procent hotová. 

Ale smrt si přece jen něco vzala, neumřela jsem fyzicky, ale na duchovní úrovni jsem prožila něco jako smrt. Je to Jolčin deník, který jsem byla nucena na svém hlavním a původním blogu zrušit. Bylo mi hrozně, cítila jsem se, jako by něco ve mně umřelo, jakobych ztratila dítě... Konečně chápu, proč se to stalo - Jolčin deník umřel namísto mne. Teď již chápu i to, proč jsem byla tak strašně zlá, proč jsem nenáviděla Marka za to, co udělal Adélce, proč jsem se nedokázala povznést a uchýlit do Kristovy Lásky. V porovnání s cenou života samotného se mi všechny problémy a složitosti života zdají být peříčkem. Při pomyšlení, že by moje dceruška zůstala s Nikoláskem a úplně bez peněz sama a přitom by musela zařídit  můj pohřeb - tak z toho  se mi ještě dnes dělá špatně. 

DĚKUJI TI, JEŽÍŠI DARHÝ, ZA SVŮJ ŽIVOT, ŽE JSI MNE OCHRÁNIL A ŽE MNE NADÁLE VEDEŠ A OCHRAŇUJEŠ, UČÍŠ MNĚ I MOJE DUCHOVNÍ SESTŘIČKY. DĚKUJI TI, ŽE JSI MNE VYVEDL Z ÚDOLÍ SMRTI. AMEN.