JÁ JSEM KOS!
Před pár dny, když jsme seděli u oběda, moje maminka zahlédla na jabloni na dvorku (je to cca 5-6 metrů od okna), nějakého černého ptáčka. Na tu vzdálenost ptáčka nerozeznala dobře (přece jen - je jí 81 let, má na to právo), a ptala se: "To je kos, nebo vrána?"
A představte si to! Kos přiletěl k oknu a pózoval na krmítku na parapetu okna. Říkám mamince: "Hele, on se ti přišel ukázat, abys viděla, že opravdu není vrána!" Já jsem to jakoby skutečně vnitřním sluchem slyšela, jak ten kos mamince říká: "Já jsem kos! Ne vrána! Podívej se na mne."
A když se na něj maminka podívala, a řekla, že fakt je to kos, kosáček odletěl, jakoby se nechumelilo!
Tohle není obyčejná příhoda, a už vůbec ne náhoda. Bylo mi jasné, že jsme s těmi ptáčky nějak propojení, že nám rozumí i na dálku, telepaticky...
Jinak kosi nikdy ke krmítku na okně nelétali. Na semínka přilétali drobní ptáčci: sýkorky (modřinky i koňadry), vrabčáci, zvonci... Kosům jsem házela pod stromy jablka; a veverkám jsem rozhazovala ořechy.
Rádi jsme se dívali, jak ptáčci přilétají, jak si zobou, jak se chovají. Například sýkorka přiletí, vezme do zobáčku semínko slunečnice a odletí na strom, aby si jej vyloupala. Zvonci se zase chovali vždy agresivně a sobecky. Krmítko obsadili jen pro sebe, a pokud se dokonale nenakrmili, žádného jiného ptáčka do krmítka nepustili.
Vždy jsem pociťovala nejen velkou radost, ale doslova lásku k těmto tvorečkům; a jsem šťastná, že tak málo stačí, abych mohla pomoci - stačí přece nasypat semínka, rozházet ořechy, či jablka...
Dnes zase přišla na návštěvu veverka. Fotky jsou na mém fejsu - www.facebook.com/photo/?fbid=2640799349397254&set=pcb.2640800852730437
Zaplavila mne radost, štěstí a láska. Ne, opět se nejedná o náhodu. Zvířátka nám rozumí, a tahle veverka přicupitala nejen pro mou radost. Přišla mi říct, abych byla v klidu, že všechno je v pořádku. Protože jsem se trápila kvůli vnoučkovi. Na včerejším výletě do muzea fantastických iluzí onemocněl. V muzeu bylo vedro a bylo tam špatně a nedostatečně větráno. Proto začalo být malému zle. Zvracel sice až v kavárně, kam jsme zašli se občerstvit, a trochu se mu ulevilo. Na čerstvém vzduchu se zdálo, že bude v pohodě. Na zpáteční cestě ve vlaku mu opět nebylo dobře. Cestou domů, již z nádraží - v autě, mu opět bylo velice zle. Mně bolelo srdce. Mně to bolí také, když trápí bolest někoho z těch, které miluji... Trpím s nimi. Proto se energetika mé bytosti změnila. Protože jsem se trápila, že vnouček trpí, moje vibrace šly dolů a spomalily... A právě tato nádherná veverka mi přišla říct, že je všechno v pořádku a nemám se trápit, ale radovat ze života!
Děkuji ti, veverko. Děkuji ti Bože.
