14. ZASTAVENÍ
Ježíš je ukládán do hrobu.
Vidíme nejdříve Marii, jak stojí u hrobu, aby se ještě jednou rozloučila a ubezpečila, že tělo leží správně, je přikryté, že je vše v pořádku. Jako pozemská matka se domnívá, že Ježíše vidí naposledy, stejně jako učedníci. Ještě jednou se na Ježíše podívá a odchází. Pak se zastaví, otočí se a znovu se chvatně podívá zpět. Musí spěchat, než se skála zavře. A nyní hledí na hrob s pocitem: "Už tě nikdy neuvidím."
Vidíte ji stát u hrobu a modlíte se s ní:
"MŮJ PANE A MŮJ SYNU, ODPUSŤ JIM, ŽE TĚ NEPOCHOVALI."
I to je zvláštní formulace. Kdo někdy pochovával blízkého člověka, ví, co znamená "naposled". Je mu dovoleno ještě jednou se dotknout těla, ještě jednou se může podívat. Uvěomuje si přitom, že už se to nikdy nebude opakovat, že je to naposled. Odchází s vědomím skutečného konce: "Už ho nikdy neuvidím, navždy zmizel ze světa, leží v tomto hrobě. Teď je pochován. Je to nezvratné, nelze proti tomu nic dělat, nelze to změnit. Je možné se vracet jen v myšlenkách, vzpomínat, jaký byl, co říkal, co dělal, vybavovat si hezká období s ním, radostné chvíle, vzrušující okamžiky."
Zkuste na sebe někdy nechat zapůsobit takový otřes, nesnažte se vždy tvrdošíjně ubránit zoufalství. Tak se připravujete na znovuzrození. Pokuste se v sobě pocítit tento niterný stesk, tuto touhu znovu se vrátit. Pohled se obrací zpět, a tím současně dovnitř. Toto láskyplné vnitřní vzpomínání a zamýšlení se je přípravou na spoluprožití vzkříšení.
"Odpusť jim, že tě nepochovali" znamená: Nejsou vnitřně připraveni, neboť jim chybí vědomá zkušenost s rozloučením se s Ježíšem. Kdyby nebylo vzkříšení, znamenalo by to: "Pohřbili jsme naději a spásu světa." To by byl ovšem konec všeho. Kdo není schopen vnitřně pochopit, co znamená "pochovat Pána", ten není připraven pochopit vzkříšení v jeho velkoleposti, v jeho záchranném a spásném působení, v jeho bezpodmínečné nutnosti, pokud má život pokračovat. Takže člověk by měl napřed věnovat námahu tomu, aby Ježíše pochoval, aby se s ním rozloučil, a tím pochopil, co vzkříšení vlastně znamená, nikoliv pouze rozumem, nýbrž především pocitově.
Co by bylo, kdyby skutečně nastal konec? Kdyby Pán například řekl: "Už toho mám dost, už se o nic nebudu starat. Po tom, jak se mnou lidé zacházeli, už prostě nechci. KončímJen opravdu vyjímečně." Co by bylo potom? To je důležitá otázka. Jen opravdu výjimečně si někdo dovolí žít, jako by tomu nebylo.
Pokud to pro vás platí, dodejte ještě:
"ODPUSŤ MI, ŽE JSEM PÁNA JEŠTĚ NEPOCHOVAL."
Tím říkáte, že vám tato část příběhu ve vašem cítění a prožívání dosud chybí.
Ještě malý dodatek: Možná si uvnitř říkáte: "Je to moje matka, on je její syn a tím můj bratr. Patřím do této rodiny a kráčím vedle něj stejnou cestou." Potom můžete vždy říci:
"MŮJ PANE A MŮJ SYNU, ODPUSŤ JIM..."
A přidat:
"MŮJ PANE A MŮJ BRATŘE, ODPUSŤ MI..."
To byste měli činit jen v případě, máte-li skutečně pocit, že se s touto formulací ztotožňujete. To znamená, že se potom opravdu postavíte vedle Marie jako člen rodiny. Jinak zůstaňte někým, kdo stojí za ní a prochází s ní tuto cestu.
Ještě jednou zdůrazňuji: Prosba o odpuštění není něco, co má být spojováno s pocitem viny. Není to nic víc a nic méně než poznání vlastních hranic a vlastních chyb. Je to volání o pomoc,která má tyto hranice trochu rozšířit a tyto chyby trochu napravit. To je důležité.
A platí to i pro všechny ostatní. "Odpusť jim" neznamená, ža jsou zlí a vinní, nýbrž, že i oni mají své hranice, zábrany a slabiny, že jim nebylo dovoleno to či ono pochopit, pocítit nebo uvidět. Modlíte se za to, aby se hranice daly trochu posunout a zábrany odstranit, takže oni pak budou lépe vidět, leccos se dozvědí a mnohé pochopí.
