LABYRINT

Román, který řadím do kategorie "čtení jedním dechem". První díl trilogie (Labyrint, Hrobka a Citadela).

Velmi zajímavý román - prolínají se zde dvě časové epochy - třinácté a naše jednadvacáté století: rok 1209 a dále, a pak rok 2005. Hlavní hrdinkou  dějů ze třináctého století je Alaïs a v současné době Alice. Alaïs Pelletier du Mas, a Alice Tannerová.

Od samého začátku je to vzrušující román a s každou další kapitolou je to napínavější. Dovíte se o krutostech křižácké výpravy proti katarům na jihu Francie, o této bezprecedentní genocidě křesťanů proti křesťanům.

Společným jmenovatelem je tajemství. Symbol Labyrintu a tří starověkých knih (Kniha slov, Kniha čísel a Kniha elixírů) a  jejich strážců. Děj se začíná objevem tajemné jeskyně v Sabartských horách ve Francii. Většinou se děj odehrává ve městech Carcassonne a Perpignan. Carcassonne jsem také navštívila a v Perpignanu bydlela moje maminka, takže toto město docela dobře znám. Nenacházím slova, jak opsat nádheru románu. Je to strhující, napínavé, čtivé. Samé překvapení.

Pravda, někdy jsem se zarazila, například "ocelové podkovy" - byla jsem přesvědčena, že ve třináctém století ocel ještě nebyla známá, ale je to možná jen chyba překladu? Nebo jsem zcela nerozumněla situaci, kdy Alaïs utíká ze své komnaty (kde ji uvěznila její sestra Oriane) po střechách a římsách, někam padá, sukně se jí zachytí o nějaký hřeb. Možná si to jen neumím představit. No i tak to čtenáře neodradí. Osudy Alaïs a Alice se podivuhodně prolínají přes propast 800 let. V tomto románu najdete všechno - napětí i romantiku, tajemství, hrdinství, ryzé lidství - ale také chamtivost a proradnost lidí sobeckých; fanatismus a krutost, nelidskost...

Dost bylo řečnění, pojďme na pár ukázek.

Strana 45-46:

Probudil ji vřeštivý ptačí křik.

Alaïs sebou trhla a posadila se. Když se zahleděla vzhůru skrze závěs skvrnitých listů, v první chvíli si nedokázala uvědomit, kde je. Pak se jí vědomí vrátilo.

V panice vyskočila. Slunce na bezmračné obloze stálo nyní vysoko. Byla pryč přespříliš dlouho. Teď si mohla být jistá, že ji pohřešují.

Vrhla se na své nářadí a začala je co nejrychleji balit. Zablácené nástroje zběžně opláchla v řece a kusy plátna postříkala vodou, aby udržela nasbírané rostliny svěží. Už byla na odchodu, když její zrak upoutalo cosi, co se zachytilo v rákosí. Vypadalo to jako kus kmene nebo poleno. Zastínila si oči před sluncem a podivila se, jak tu věc mohla předtím přehlédnout.

Bylo to příliš tvárné a v proudu se to pohybovalo příliš apaticky, než aby to mohlo být něco tak bytelného jako kus dřeva nebo stromové kůry. Přikročila blíže.

Teď viděla, že je to jakýsi těžký a tmavý balík, který nafoukla voda. Po chvilce váhání se ukázalo, že zvědavost je silnější. A tak Alaïs ještě jednou troufale vkročila do vody a tentokrát se pustila dále, z mělčiny do hlubší vody, která vprostřed řeky tekla rychleji a byla temnější. Čím šla dále, tím byla voda studenější. Měla co dělat, aby udržela rovnováhu. Hroužila se do mlaskavého bláta a voda cákala a zmáčela její štíhlá bílá stehna i sukni.

Právě minula značku hlásající, že stojí přesně v půli cesty přes řeku, když se zarazila, srdce se jí tozbušilo a ruce jí náhle zvhly strachem z toho, co nyní viděla mnohem zřetelněji.

"Payre Sant". Svatý otče. Ta slova ji vyskočila z úst sama.

Tělo muže plavalo ve vodě tváří dolů a jeho plášť se vzdouval. Alaïs ztěžka polkla. Měl na sobě šat z hnědého sametu s vysokým límcem, lemovaný černou hedvábnou stuhou a obšitý zlatým dracounem. Všimla si, že se pod vodou zatřpytilo něco zlatého, řetěz nebo náramek. Muž byl prostovlasý, viděla černé, místy prošedivělé kučeravé vlasy. Zdálo se, že má něco kolem krku, nějakou červenou šňůru či stužku.  Pokročila k němu.

Strana 443-444:

Dole pod nimi byla na travnatých nižších svazích zbudována pódia pro diváky. Byla plná lidí. Novou jižanskou aristokracii - francouzské barony, kolaboranty, katolické legáty a inkvizitory sem sezval Hugues des Arcis, senešal města Carcassonne. Přišli všichni, aby viděli, jak se po třiceti letech občanské války vykonává "spravedlnost".

Guilhem si pevně ovinul pláštěnku kolem těla, dbal na to, aby ho nikdo nepoznal. Po celoživotním boji proti Francouzům byla jeho tvář známá. Nemohl si dovolit nechat se zatknout. Rozhlížel se kolem sebe.

Pokud měl správné informace, někde v davu hostů je Oriane. Byl odhodlán držet ji stranou od Alaïs. Ještě po tak dlouhé době v něm pouhé pomyšlení na Oriane probouzelo hněv. Zatnul pěsti, toužil, aby mohl jednat hned teď; aby se nemuel přetvařovat a čekat, ale prostě ji vrazit nůž do srdce tak, jak to měl udělat před třiceti lety. Guilhem věděl, že musí být trpělivý. Kdyby se o něco pokusil nyní, byl by sražen k zemi dřív, než by měl čas tasit meč.

Přehlížel řadu diváků, až uviděl tvář, kterou hledal. Oriane seděla uprostřed první řady. Z jižanské dámy, kterou kdysy bývala, neubylo nic. Měla na sobě nákladný šat v oficiálnějším a náročnějším severském stylu. Pláštěnku z temně modrého sametu lemovanou zlatem, kolem krku mohutný hermelínový límec, kápi a zimní rukavice, které tento šat vhodně doplňovaly. Třebaže její tvář byla dosud nápadná a krásná, byla pohublá a nesla stopy tvrdosti a zahořklosti.

Autorka - Kate Mosse, vydalo nakladatelství  BB/art s.r.o. v roce 2006. Počet stran - 518.