LÁSKA K BOHU

Jak můžeme milovat Boha? Jak můžeme milovat někoho, koho neznáme, nevidíme, nemůžeme se ho dotknout, sednout si s ním k pivu na pokec... Mnohokrát jsem se nad touto otázkou zamýšlela, než jsem (snad) pochopila. Miluji svoji maminku - bezvýhradně, miluji svoji dcerku - o tom není pochyb, miluji všechny své příbuzné, všichni jsou v mém srdci. Ale přesto ne všechny moje myšlenky směřují k těm, které celým srdcem miluji. Copak je miluji pouze když na ně myslím, nebo když jsou se mnou - vidím je, mluvím s nimi? Ne. Miluji i když spím, miluji i když se má mysl toulá daleko-předaleko od těch, které miluji. Tak je to i s láskou k Bohu. Láska buďto je, nebo není. Jiná možnost neexistuje. Láska se nedá naučit, ani koupit, ani nařídit, ale ani předstírat. Uvědomila jsem si, že miluji Boha stejně jako všechny bytosti mému srdci drahé: stále! A to znamená, že i při jídle, při práci, při vyšívání, když na něj nemyslím, i když spím... Protože miluji Boha, miluji všechny lidi - hezké i škaredé, dobré i zlé, staré i mladé. V každém člověku je Boží jiskra, Bůh "bydlí" v každém člověku. Miluji přírodu, miluji svět - ve všem nacházím toho, koho miluji. Přesto - moje láska k Bohu není a nemůže být dokonalá. Stále - celý život - se budu učit dokonaleji a plněji milovat Boha.

Není to tak dávno, co jsem sama sebe nenáviděla a obviňovala se. Například z krachu mého manželství, proto, že jsem tlustá a nedokážu s tím nic udělat, že jsem rozený samotář a tím pádem nekomunikativní a nespolečenská. Neměla jsem ráda svůj život a toužila jsem z tohoto života odejít. V takových chvílích nejen že jsem nemilovala sebe a svůj život, ale nemilovala jsem Boha. Vždyť Bůh je i ve mně, i mne stvořil k obrazu svému. Jak jsem již řekla, láska k Bohu se naučit nedá. Můžeme jen chtít a toužit milovat Boha. Pak Bůh sám přichází a začíná naše srdce plnit láskou - tu po kapkách, tu po celých litrech, jak kdo potřebuje a na kolik lásky je srdce připraveno...