SETKÁNÍ SE SNY

V té době ovládly můj spánek velmi intenzivní sny. Uvědomovala jsem si, že moje duše během spánku cestuje. Mysl si ze zachycených útržků vybavovala jakousi školní třídu a mne mezi skupinou studentů. Někdy jsem dokonce sama vedla neformální  výuku, například filozofickou diskusi. Mnohokrát jsem se ráno probudila s pocitem úplné vyčerpanosti, jako bych skutečně celou noc přednášela.

Informace, které mi byly během nocí svěřovány, dávaly ve snu perfektní smysl. Po probuzení jsem si však nevzpomínala vůbec na nic. Na jedné ze svých procházek po pláži jsem požádala anděly o vysvětlení. Řekli mi: „Cestuješ do čtvrté dimenze, kde neexistují žádné rovnoběžky. Sdělované informace dávají smysl jen ve světě, který není omezen časem ani prostorem. Pokud se tedy probudíš do světa tří dimenzí, ve kterém se klade důraz na hodiny a kalendáře, informace jsou nesrozumitelné.“

Zmocnil se mě smutek při vzpomínce na radostné pocity, jichž se mi během snů dostávalo. Svým duchovním učitelům jsem ve svých snech nadšeně odpovídala: „Ano, jistě. To dává dokonalý smysl!“ Tolik jsem si přála zapamatovat si všechno, co jsem se v noci naučila.

„Neboj se,“ uklidňovali mě andělé. „Informace, které ty i ostatní lidé přijímáte ve snech, se ukládají do vašeho nevědomí. Nikdy se nevytratí a pomáhají ti, i když si to neuvědomuješ.“

Po návratu domů jsem si znovu nalistovala v „Andělské terapii“ kapitolu, v níž andělé hovoří o čase:

„Ovládají tvou náladu hodinky, které nosíš na zápěstí? Nutí tě poloha jejich ručiček řítit se vpřed v marné snaze dohnat ztracené sekundy? Není snad pravda, že vynakládáš obrovské množství energie, abys udržela krok s tím věčným tikáním? Copak si neuvědomuješ, že na rozdíl od nich potřebuje lidské tělo odpočinek…?

Zkus se uvolnit a přestaň závodit se strojky na měření času. Když se díváme na vás a do vašich srdcí, nenacházíme nikoho, komu by soupeření mysli a techniky vyhovovalo. Zasloužíte si radost, ne závislost na měřičích času… Tvořivosti neprospívá tlak, ale neustálá radost a oslava velkoleposti. Řešením je přestat se tolik snažit a začít se radovat. Na jednu jedinou hodinu nevěnuj hodinkám na svém zápěstí žádnou pozornost. Nedovol si přemýšlet ani mluvit o čase. Sleduj pohyby své mysli a stav hlubokého klidu, z něhož se rodí nové nápady.“

S potěšením jsem se řídila radami andělů a zjistila, že měli – jako obvykle – pravdu. Čím méně jsem kontrolovala hodiny a kalendář, tím více originálních myšlenek a nápadů registrovala má uvolněná mysl. Cítila jsem se volná a klidná a slíbila jsem si, že už se nikdy nevrátím ke starému závodění s časem.

Následujícího dne jsem na pláži usedla na skalku k pravidelné meditaci. Dotýkala jsem se prsty kamenných výčnělků a se zavřenýma očima požádala o vedení. Zdálo se, že ke mně spolu s vílami a naděly promlouvá i kámen. Víly mi vysvětlily, že kámen zesiluje zvuk Božských poselství. Vždyť křemen se používá k výrobě hodinek a rádií.

„Kvantoví fyzici v současnosti experimentují s problémem času,“ oznámili mi najednou víly a andělé. Napjatě jsem poslouchala, neboť mi právě nabízeli odpověď na mé početné otázky ohledně času. „Během dvou následujících desetiletí shromáždí tito vědci spolehlivé důkazy, které změní lidské chápání času. Dokážou vám, že posedlost hodinami a kalendáři je limitující a omezující. Tím, že neustále kontrolujete čas a listujete v kalendářích, jen popíráte svou schopnost být na několika místech současně.“

No teda! Hvízdla jsem. Teď už je mi to opravdu jasné. Naše víra v hranice času a prostoru vytváří skutečné hranice, které nás omezují.

Dostalo se mi také ujištění, že – přestaneme-li se tolik soustřeďovat na čas a datum – znovu nalezneme svou přirozenou schopnost okamžité materializace, teletransportu a dalších umění, která nám nyní připadají nadpřirozená. Pověděli mi, že v nedaleké budoucnosti přestanou lidé nosit hodinky a budou se namísto nich spoléhat na své vlastní vnitřní hodiny.

Po návratu z pláže jsem si sundala hodinky a rozhodla se je nosit pouze při seminářích nebo ve chvílích, kdy opravdu potřebuji znát přesný čas. Andělé mi také doporučili, ať si nechám jeden den v týdnu volný, bez naplánovaných schůzek. Podle nich je důležité odpočinout si od křečovitého sledování hodinek a užít si den tak, jak máme zrovna chuť, vypustit pojem času. Ujistili mě, že i v takový den zvládnu vše potřebné, v pohodě a bez stresu.

Probudila jsem se uprostřed noci a naprosto v šoku si uvědomila, že – ne, nebyl to žádný sen – že se vznáším u stropu! Viděla jsem se ležet na posteli vedle Michaela. Oba jsme spali, ale já byla mimo své tělo! Zpanikařila jsem a zoufale se chtěla vrátit zpátky, ale nevěděla jsem, jak na to. Zkušenosti s pobytem mimo tělo jsem měla naposledy jako dítě.

Tenkrát mi bylo asi osm let a právě jsem šla z nedělní školy v kostele v Severním Hollywoodu. Z ničeho nic jsem strnula a nemohla se pohnout. Uvědomila jsem si, že se dívám na své tělo, ale nejsem v něm! Mužský hlas (ten samý, který mne později varoval před přepadením), přicházející z nebes, mi oznámil: „Jsi ve světě proto, abys učila právě o oddělení mysli a těla.“ Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se ocitla zpět ve svém těle.

Teď jsem se vznášela nad postelí a návrat zpět mi nepřipadal tak jednoduchý. Neměla jsem ani ponětí, jak se dostat zpátky do sebe. Kde byli moji andělé a rádci, když jsem je potřebovala? Pak jsem uslyšela sborový hlas několika andělů: „Trápíš se pro svou minulost, a proto je pro nás těžké pomáhat ti a učit tě.

"Dobrá, soustředím se. Tak do toho, pomyslela jsem si. V tom okamžiku jsem se rázem ocitla zpět ve svém těle, tak, jako se Džin ve známé pohádce vrátil do lahve. Ještě stále jsem byla v šoku, ležela jsem potichu a nepokoušela se ani pohnout. Pohlédla jsem na Michaela, který tvrdě spal. Vůbec ničeho si nevšiml. Odvážím se povědět mu, co se mi stalo? Cítila jsem v pokoji přítomnost velkých bytostí, ale neviděla jsem je svým vnitřním zrakem. Komunikovali se mnou beze slov, telepaticky. „Smutek nad tvými dětmi – nad rozvodem a jejich předáváním – naplnili tvé srdce a mysl pocitem viny. Tyto pocity stojí v cestě našemu učení i tomu, abys sama učila tak, jak máš.“

Okamžitě jsem věděla, že mají pravdu. V mé mysli stále ještě sídlil nesmírný pocit viny kvůli rozvodu s otcem mých chlapců. Trpěli jsme tím všichni, neboť jsem se s Larrym  soudila o přidělení Chucka a Granta. On vyhrál první kolo, já druhé. Syny to poznamenalo v mnoha směrech a já cítila zodpovědnost při jakémkoliv náznaku citových problémů.

(Vybráno z knihy  Doreen Virtue, Ph.D. „Léčení s vílami“)