ŘÁD STVOŘENÍ

Ať někdo popíše všechno hlavní v lidském životě jako lásku, krásu, moudrost, naději či víru! Nedokáže to, tak jako nedokáží popsat vjemy z druhé strany života ti, kteří byli probuzeni z klinické smrti! Nedokážu popsat krásnou tvář anděla, kterého jsem viděl v polosnu. Také zjevení nedokáží popsat všichni ti, kteří je viděli. Mockrát jsem přemýšlel, proč to nejde. Zatím jsem dospěl k závěru, že je to proto, že "tam" je všechno jiné, daleko jemnější a čistší. I barvy, přestože převládá zářivě bílá a nebesky modrá. A vše je snově lehoučké. Jak napsal již Platón o světě idejí, vše je v té úrovni exkluzivně dokonalé. A přesto i zde v rovině hmotnosti je v každém kameni skryt anděl, jak to viděl a říkal Michelangelo. Člověk jej pouze musí odklepáním toho, co tam nepatří, nechat vystoupit. Z kamene vystoupivší anděl je však vždy pouze stínem pravého. Barvy a lehkost andělské dimenze nejsou do této úrovně přenositelné. Tak je to i s Řádem stvoření, který bezez zbytku a v plné kráse platí v duchovní dimenzi. Zde ve hmotnosti k němu musí člověk dojít a dopracovat se tvrdým usilováním. Vydobude jej z pozorování chování lidí a jeho následků, které se nepřetržitě vyjevují na duchovních bytostech okolo. Hmotné stvoření samo se řídí jen zákony hmotné roviny, které nazýváme fyzikálními a biologickými. Biologické zákony přenesené do vztahů mezi lidmi nazýváme zákony džungle, nověji zákony trhu. Ježíš zákon džungle mezi lidmi nazval zákonem "vládce tohoto světa".

NELZE SLOUŽIT DVĚMA PÁNŮM.

Každý člověk se podle něj musí ve svém duchu rozhodnout, který z těchto dvou zákonů chce vyhledat a kterým se chce řídit. Jinými slovy kterému "vládci" chce sloužit. A nelze současně "sloužit dvěma pánům". Buďto se - veden touhou po návratu do dimenze původu své podstaty (nehmotného ducha) - seznámí se zákony vyšší dimenze a řídí se jimi. Pak po odpadnutí svého hmotného těla absolutní božskou spravedlností vystoupí jako následek svého vlastního úsilí do roviny stvoření, hodné svého chování. Anebo zůstane v záhrobí v rovině zákonů džungle, které se mu za života tak líbily, že se jim přizpůsobil, neboli jim sloužil. Kdo chce tedy po smrti vystoupit z odrazu úrovně tohoto světa v astrální dimenzi (předpeklí), musí zde ve hmotnosti hledat a nalézt zákony duchovní dimenze a řídit se jimi (sloužit jim). Musí tedy "tesat do hmoty" tak, aby se k vnímání "andělů", neboli k zákonům vyšší dimenze, již zde dopracoval. Nemůže si Řád stvoření přečíst, protože naučené není jeho, ale toho, co to napsal. Má-li ale snahu se zákony duchovní dimenze naučit vidět, skrze svědomí, neboli duchovní intuici toho zaručeně dosáhne. Jako se naučí vidět anděla v každém kameni! O to se starají zdánlivě náhodné události v životě - stále meloucí "boží mlýny". Takový usilující po odpadnutí těla se pak sám pohybuje labyrintem záhrobí a sám v něm najde "vchod" do dimenze Světla. Rozumově naučené je tam lidskému duchu nepřístupné, neboť to zůstává v odumřelém mozku těla. "Tam" se vyjeví, jaký kdo skutečně je, ne co má naučeno! Proto je to na Zemi takové, že každá situace v životě člověka je originální, jedinečná a jiná, a proto se ji nelze dopředu naučit. Lidové přísloví to vystihuje slovy, že když dva dělají totéž, není to totéž. Duchovní pravidla vyučovaná církvemi jsou jen orientačním návodem. Právě pro zvýraznění maximální flexibility a ohledu na okolnosti jakékoliv situace poskytl nejdokonalejší pomoc usilujícímu člověku při hledání Řádu stvoření Ježíš v podobenstvých evangelií. To on v krásných příměrech uvádí, že ač farizeové a zákoníci ostentativně dodržovali zákon a platili desátek i z kopru a máty, opomíjeli to hlavní, v židovském kodexu neuvedené! (Protože to hlavní je vždy nepopsatelné a nenaučitelné.) Lásku k Bohu a ke všem živým bytostem. Kontrastem napsaného a nepopsatelného farizeje a zákoníky ukázal jako předobraz těch, kteří dodržují literu zákona a opomíjejí jeho ducha! Na příkladu milosrdného samaritána, který ošetřil zbitého jinověrce, zase Ježíš ukazuje, že k plnění Řádu není nutné být "organizovaný" ve správné církvi. A přesto je možné se Řádem řídit. A říká také, že jen ten, který plní vůli Otce, neboli Řád Stvořitele, je v jeho církvi bez ohledu na pozemskou zevní regostraci v té či které "víře".

CIT A VÍRA NAD ZÁKON.

Posunu obrazy dějů do současnosti. Uvedu skutečný případ, kvůli kterému jsem svého času vedl spor s velkou početní převahou duchovně orientovaných lidí. Týkal se výkladu příkazu Desatera "Nezabiješ". V USA tehdy došlo k tomu, že šílený střelec střílel po náhodných lidech z věže a zabíjel jednoho chodce za druhým. Diskutujícím byl postaven obraz, že by se ocitli v situaci, kdy by mohli puškou šíleného střelce zabít. A ukončit tak masakr! V tomto okamžiku se moje pojetí příkazu "Nezabiješ!" s přítomnými jogíny i radikálními biblisty rozešlo. Zastávali názor, že koho střelec zabije, je jeho karma tolerovaná Boží vůlí. A nevystřelili by. Nechali by jej zastřelit později dorazivším policistou, aby se zatížil on, neboť to má mít jako karmu. Já na rozdíl od nich bych neváhal ani na okamžik a zastřelil jej. S tím, že bych na sebe vzal karmu za zabití šílence, abych ochránil ostatní. Pohnutkou by mi byl jak vztah lásky ke střelci, neboť ten se každou vraždou těžce zatěžuje pro tento i onen život, tak i cítěný ochranitelský vztah k budoucím zabíjeným, k jejich dětem a příbuzným. Obětoval bych pro ně i svou karmu za přestoupení přikázání "Nezabiješ!". Já to cítím tak, že za těchto konkrétních okolností naopak já v Řádu stvoření jednám, ne jako pacifisté a alibisté. Jsem přesvědčen, že k Řádu stvoření nejdokonaleji vede vyciťování konkrétní situace, tedy ducha Řádu. Nikoliv litera, byť je definována těmi nejlepšími náboženstvími. Cit vedený vírou v absolutní spravedlnost Stvořitele světů, nikoliv scholastické citování a ostentativní dodržování přikázání pozemských organizací. Řád je sice slovně definovatelný v hrubých rysech, ale jde o jeho konkrétní provedení ve spleti často protichůdných okolností. Nejobecnější definice je ono Ježíšovo, že milovati je třeba Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší mysli své a ze vší síly své! A k tomu bližního jako sebe samého. V tom spočívají celý Zákon a slova proroků! Jenže jak má člověk milovat Boha - něco, co nezná? Nezná Jeho tvář, ovšem proto, že mu ji ti, kteří to mají v popisu práce, nepředstavili. Vždyť On je za vším, co kolem vidíme! Dává tři vlastnosti vesmíru, ve kterém se pohybujeme a které můžeme pozorovat. Jaké to jsou?

ZA VŠÍM STOJÍ LÁSKA.

První, že ani jeden atom v něm nestojí, že vše hmotné je neustále proměňováno, že "se stále tvoří". Jen podle ateistů se něco tvoří jen tak samo od sebe! Druhou vlastností vesmíru je, že vše existující chce existovat. Člověk to nemůže "anihilovat", pouze přeměnit. Ale s karmickými následky, přemění-li to jinak, než je dovoleno Řádem! Neboli Tvůrce tohoto světa chce, aby to, co exisutje, existovalo. Lidsky řečeno, má to rád. Existuje to jen z Jeho lásky! Třetí vlastností hmotnosti je, že vše je v pouze se proměňující rovnováze neboli harmonii. To skrze Hybatele vesmíru souvisí všechno se vším! Ne jak s vážnou tváří učí "skeptici", že atomům se jen tak samo od sebe chce navzájem souviset! A jsme u toho. Chce-li se člověk přiblížit Bohu, musí nejprve vidět, jak On to ve hmotnosti činí. A pak napodobovat, neboli být "k obrazu božímu", jak se říká v Bibli. To znamená být stále činný, aktivní, tvořivý, neboli pracovat. Dále mít k existujícímu pozitivní přístup neboli lásku. Jestliže Bůh připustí ono v životě nepříjemné, kdo jsem já, že si dovoluji, že to či ono nechci nebo nenávidím? Proto Ježíš mluví z hlediska rozumu paradoxně i o milování nepřátel. Je třeba neustále usilovat o udržení rovnováhy ve všem, neboli neporušovat harmonii celku. Kromě přírodní rovnováhy je to úsilí o spravedlnost ke všem lidem. Kdo tyto tři přístupy k existujícímu získá, začne náhle vnitřníma očima "za kulisami hmotnosti" vidět Světlo a skrze něj Řád stvoření v nejjemnější podobě. Tím naplnil pravý účel svého pozemského putování a po odložení těla projde do dimenze, kde vládnou zákony, které sám jako spravedlivé zvolil. Tak se naplňuje Spravedlnost nepředstavitelně Dokonalého. Děti Světla odcházejí do dimenze přímé vlády toho Světla, které vidí při umírání "resuscitovaní z mrtvých". Uctívači zákona džungle mezi lidmi a "vysvětlovači" Světla jako nedostatku kyslíku v mozku do existence tmy a ničeho. Respektive do toho, v co věřili, že je!

Autor: Josef Staněk, vyšlo v časopisu Phoenix číslo 2/2009