ODPOUŠTĚNÍ A VÍRA

Jedna z největších lekcí, které jsem jako dospívající muž dostal, se týkala odpuštění. Myslím si, že je velmi důležité, aby lidé, když uvažují nad situací, ve které se právě v makroměřítku nachází svět, přišli na to, že kořeny toho jsou vlastně velmi osobní záležitost: mikrokosmos našich životů je rekapitulován skrze společnost; my všichni fungujeme jako univerzální rezonátor. Přišel jsem na to, že posvátné a božské existuje, že je skutečné a že je manifestováno prostřednictvím vlídnosti a odpuštění.

Takže tou zcela první věcí, kterou jsem udělal, bylo odpuštění mým rodičům za chování, kterého se vůči mně dopouštěli v dětství. Tento akt mi přinesl ohromné množství  vnitřního míru a energie, kterou jsem získal tím, že jsem se odpoutal od všeho negativního. Akt odpuštění a akt lásky jsou skutečně jedněmi z nejvyšších vyjádření duchovní realizace. Také jsem zjistil, že odpuštění a láska vyžadují nefalšované bezjáství – takové, kdy člověk překročí a zapomene na své já. Když jsem se díval na svět jako teenager, viděl jsem, že nejvíc problémů na světě je způsobeno sobectvím.  Andul-Bahovi se přičítá tento krásný výrok: „Tam, kde je láska, není nic až tak velký problém a vždy je dost času.“ Skutečně tomu věřím. Právě toto patří k věcem, kterým se musíme na Zemi naučit.

Svou vlastní spiritualitu jsem získal doslova z ničeho. Je zcela jasné, že mě mé zážitky blízké smrti nedovedly ke třpytivé bráně, za níž stojí rozhněvaný starý muž s vousem, který vrhá hromy a blesky na lidi a soudí a kvůli lžím vrhá hříšníky do plamenů pekelných. Jak jsem již uvedl, mezi mé první výzvy patřilo odpuštění nejbližším. Lidé se musejí naučit odpouštět. To je důvod, proč, i když zaníceně mluvím o potřebě změnit cestu, po které jdeme, si nepřeji nápravu tak, že budu pomstychtivě lačnit po krvi těch, kteří nás do současné situace uvrhli. Tito lidé by prostě měli být vychováni, a pokud to nebude možné, tak izolováni.

Ale dokonce i tyto činy vycházejí z lásky a z potřeby udělat to, co je nutné. Buď jak buď, musí to být uděláno s odpuštěním. Odpouštění praktikuji stále. Pro mě nemá bytí na této planetě nic společného s předstíráním, jak jsem dokonalý. Jeden německý spisovatel kdysi napsal: „Ti, kteří předstírají, že jsou andělé, jsou předurčeni chovat se jako šelmy.“  Nejhorší tvůrci kultů jsou ti, kteří sami sebe vyvyšují. Je mnohem lepší být tím, kdo jsem, a být opravdový a lidský i v okamžicích, kdy začínám přinášet na tento svět věci, které jsou duchovní a posvátné. Abychom to mohli udělat, nemusíme být dokonalí. Na Zemi není nikdo dokonalý, pokud se nejedná o Avatára – jednoho z nejvyšších proroků či manifestací Boha. Nikdo takový však na Zemi nežije a během dalších sta let ani žít nebude. Dokonce ani během příštího tisíciletí.

Ti nejvyšší proroci či manifestace Boha jsou velmi vzácní. A skutečně se jedná o jiný druh bytostí. Jejich status přesahuje možnosti i plně osvíceného člověka. Jinými slovy, můžeme dosáhnout nejvyšší lidské úrovně, ale jejich bodu nikdy nedosáhneme. Je to jiná linie, jiná rovina. Proto jsou tyto postavy tak důležité a mocné… a také tak jedinečné. Proto také tvrdím, že jednou z vůbec nejhorších věcí je, když někdo o sobě prohlašuje něco, co není. To největší, čeho jsme schopni, je odrážet světlo Boha. Všichni jsme relativně nedokonalí, ale jsme zde, abychom realizovali jistý stupeň dokonalosti. Kromě toho by si nikdo neměl dělat nárok na nic dalšího. Pokud však někdo o sobě prohlašuje něco víc, pak je podvodník… Je mi jedno, o koho se jedná. Vyvíjet se mohou pouze ti lidé, kteří vědí, kdo jsou a kde jsou.

(Vybráno z knihy Stevena M. Greera „Utajovaná pravda – zapovězené poznání“)