MÍR S TEBOU!

Všechno začalo tím, že moje teta Maryta šla k doktorovi a chtěla mu podat vyčerpávající seznam svých neduhů. Ale dnes už není spolehnutí ani na doktory. Ten člověk nechtěl nic vědět, prý je to naprosto nepodstatné. Mnohem důležitější je naopak důvod, proč vůbec onemocněla. Léčit se musí pouze její duševní postoj. Podle něj zmizí i ty malé bolístky, když je člověk duševně zdravý. Netrvalo dlouho, než se ti dva dostali k "prameni života" - k lásce. Maryta prý má milovat sebe i všechny ostatní. Těžko říct, co jí připadalo těžší. "Člověk přece nemůže milovat všechny..., zvlášť některé, úplně nemožné jedince, jako je třeba ten Huver od vedle...!"

Ale ano, člověk by mohl: "Kdybyste byla celý den zavřená ve výtahu spolu se svým největším nepřítelem a kdyby vám vyprávěl celý svůj životní příběh, tak byste mohla i jeho...!" poručil jí doktor. A pak vypukla epidemie - "Mír s tebou!" Když se před Marytou objevil člověk, který jí byl protivný, šel ji na nervy nebo ji dopaloval, měla si v duchu pomyslet "Mír s tebou!" To prý uvolňuje napětí, neutralizuje zlost a agresivitu, takže bude denně zdravější a zdravější.

Za pokus to stojí a první příležitost se naskytla v obchodním středisku u pultu s rybami: "Krevety, prosím! - Ale nééé (Mír s tebou), to jsou přece garnáti (Mír s tebou). - Ne, to také bohužel nejsou žádné krevety. Podívejte, ti malí tam naproti (Mír...)." Konečně to byli ti praví. Do misky putovala jen malá lžička a pak na váhu. ("Směšná porce, ale raději bych si ukosla jazyk - Mír s tebou!"). Nalepí cenovku - podívá se doleva, doprava - otevře víko a naplní misku až po okraj. Prodavačka se spiklenecky usměje: "Trochu jsem vám přidala!" Marytě to vyrazilo dech. Přece nemohla nějak vycítit... To přece není možné. Ale zkouška odolnosti v následujících dnech ukázala, že je zřejmě možné ledacos.

Zanedlouho potom přišla desetiletá dcera ze školy: "Ten Kai se ke mně vždycky chová tak blbě." Maryta, vyzbrojená novou životní filosofií, jí nemohla říct nic jiného, než že dcera udělá nejlíp, když se nenechá vyvést z míry, nebude se zbytečně rozčilovat a nebude uražená. A hned jí vysbětlila techniku "Mír s tebou".

Za tři dny: "Teda mami, už jsem mu tak často v duchu řekla "Mír s tebou", ale on je pořád stejně blbý." - Mhm, je to problém, u některých lidí to možná trvá déle. A za nějakou dobu: "Mami, víš co? Teď jsem mu řekla, že se vždycky ke mně chová tak blbě a že mu v duchu říkám "Mír s tebou", když je tak blbej. A teď Kai říká Petrovi "Mír s tebou", protože se mu taky zdá blbej a Gabi taky říká Michaelovi "Mír s tebou"...!"

Ať si jen nikdo nemyslí, že děti nerozumí takovým věcem. Valentina přesně pochopila, o čem mluvila její matka Maryta. Mimo jiné se Valentina vyjádřila takto: "To je hrůza, že babička pořád myslí tak negativně. Vždycky se bojí toho nejhoršího, takže nevidí nic jiného. Měly bychom jí to prostě říct...!"

Když jde o "čistou esenci života", zmizí všchny rozdíly ve stáří i profesích. Jedna duše mluví ke druhé a rozumějí si. Každý si sám může přezkoumat "náhodnou" shodu pocitů v tomto příběhu. Pár vlastních "Mír s tebou" a pravděpodobně se přesvědčíš na vlastní kůži, jakou sílu mají myšlenky.  MÍR  S  TEBOU!

(Vybráno z knížky Bärbel Mohr "Objednáváme si z vesmíru")

MÍR S TEBOU - TY BLBE!

Ráno v šest hodin jsem seděla v tramvaji a neměla tu nejlepší náladu. Ležet v posteli by bylo mohem příjemnější. Zakrátko přistoupil nějaký jupík (podle mého typ, už dávno vyšlý z módy, ale to jsem se zřejmě spletla) a sedl si šikmo naproti mně. Jak přikazuje etiketa jupíků, se zdobně usadil na svém sedadle. Distingovaný postoj, obočí rovněž v pozici mírně otráveného, ale hrozně důležitého manažera. Jednu ruku opřenou v bok, druhou rukou si podpíral hlavu a vypadal přitom šíleně soustředěně. Aktovčička a mobil samozřejmě ležely vedle něj. Jupícký obleček a kabátek, no prostě hrůza. S rostoucím opovržením jsem studovala ten blaseovaně důležitý a hloupý výraz v jeho obličeji.

A pak se zase ozvalo mé spirituální svědomí: "Hej ty, i toho bys mohla mít ráda - po osmi hodinách ve výtahu... Óó ouha..." - je to tak, vzpomínám si. Ale pro všechno na světě, jak to mám udělat, aby mi nešel takový člověk na nervy? To přece vůbec nejde. Takže přátelé (univerzum, vy tam nahoře, ať už je tam kdokoliv), jestli si myslíte, že  TOHO  mám brát takového, jaký je, pak mi musíte pomoct. Žádáte toho totiž po mně trochu moc.

Moc jsem se snažila a přeříkávala si v duchu "Mír s tebou - ty blbe". Zkusím to ještě znovu: "Mír s tebou, ty namyšlený panáku." Sakra! Toho pocitu znechucení jsem se nemohla zbavit. Ale podle mého jsem se měla snažit, abych se na něj mohla podívat i bez hnusu. Ale jako vždycky, když člověk potřebuje pomoc, tak ji dostane - pokud poslouchá svůj vnitřní hlas a řídí se podle jeho rad. Měla jsem štěstí. Slyšela jsem, co mi napovídá. Náhle jsem dostala nápad - budu si představovat, že sedím v kině, před sebou mám plátno a tenhle typ právě vkročil na scénu filmu. Řekněme jako jakési bizarní unikum 90. let, novověký Hans Moser. Vždycky špatně naložený, protivný, ale vždycky k popukání.

Nepotřebovala jsem se dívat dlouho - z tohoto hlediska byl ten typ k nezaplacení. Zralý na Oscara! Hollywood první třídy. A ta rafinovanost až do detailu - všechny pohyby kštice až po špičky nohou vzájemně ladily. Velmi nadaný herec, lepší než Robert de Niro. Můj pocit znechucení se rázem změnil v pocit bezmezného nadšení. Něco tak legračního jsem už dlouho neviděla. Hned jsem se cítila lépe a přestala k tomu člověku vysílat ty šedé závoje lepkavé energie. Mír s tebou!

(Vybráno z knihy Bärbel Mohr  "Objednáváme si z vesmíru")