VZKAZY ZE ZÁHROBÍ

 
 
Minulý rok, rok 2024, byl pro mne dost těžký. Koncem září mi umřela milovaná maminka, a měla to velmi, opravdu VELMI těžké. Bylo to strašlivé utrpení, mnoho týdnů, mnoho dnů. Pomáhali nám i sestra a lékaři z domácí hospicové péče. To stupňující se utrpení a trápení mé maminky bylo také mým utrpením a trápením. Maminka již prosila Ježíše, aby si jí už vzal, konec konců, já Ježíše prosila o to samé. Pokud maminka ještě mohla alespoň chvíli sedět, modlila se na tento úmysl (odchod z tohoto světa) růženec... 
Poslední týden to bylo den co den horší, poslední den hodinu co hodinu se její stav zhoršoval. Volala jsem sestřičce z hospice, že mi umírá máma, že si nevíme rady, potřebujeme pomoc, nevím, co dělat... Sestřička říkala, že máma neumře, že tady ještě chvíli pobude, ale přesto přijela. Zhrozila se, když viděla, jak moc se její stav za ty dva dny, co tady nebyla, zhoršil. Ano, bylo zle. Za několik hodin na to, moje drahá maminka odešla z tohoto světa... 
Bylo to pro mne strašně moc těžké. Přesto jsem duchovním zrakem viděla, že již v okamžiku, kdy moje máma odešla z těla, ji čekal a vítal sám Ježíš. To mi je útěchou.
Přesto, že moje máma již tady s námi není, chybí nám, je tu prázdno bez ní, přesto náš vzájemný vztah neumřel. Vztah s mojí maminkou pokračuje a ještě více se upevňuje. Máma nad námi bdí a pomáhá nám. Navštívila mne už třikrát. 
Poprvé se ohlásila intenzivní vůní jídla. Jakoby by vedle ve svém pokoji a vařila vepřovou se zelím. Byl večer, já už nic nevařila. Vběhla jsem do jejího pokoje - no samozřejmě nikde nic... napadlo mne - "To je máma! Je tady!"
Ano, byla to ona. Ihned jsem navázala intuitivní rozhovor s ní a ona mi řekla: "ROBÍŠ TO DOBRE" (= "Děláš to dobře"). To mne naplnilo radostí.
Pak jsem celý následující den přemýšlela, co tím myslela, že dělám dobře. Vzpomněla jsem si, že přesně tuhle větu mi řekla, když ještě žila, a týkalo se to mého způsobu stravování a životního stylu. To znamená jíst jen rostlinnou stravu a co nejčastěji chodit na vycházky do lesa. Moje maminka se  nedokázala vzdát masa, vajec, mléčných výrobků... Ale nakonec uznala, že moje stravování je lepší, prý je to mně už i vidět. Mimochodem - za dva roky mám o 20kg tělesné hmotnosti méně. Změna mého stravování bude v dubnu již tři roky a cítím se skvěle, jsem zdravá, a dokonce jsem se zbavila diabetu.
Tohle se stalo přesně 4.12.2024 večer.
Brzy na to - 10.12.2024 maminka přišla znova. Ohlásila se vůní topinek. Hned jsem věděla, že máma je tady. Chvilku jsme si povídaly (na duchovní úrovni, ne na hmotné) a nejdůležitější vzkaz pro mne opět byl: "ROBÍŠ TO DOBRE!" Znovu jsem přemýšlela, čeho se to týká. Protože jsem měla hodně práce, nejdříve jsme s bratrem a švagrovou vyklízeli maminčin pokoj, pak jsem v tom pokračovala sama. Když jsem skončila s jejím pokojem, pokračovala jsem naším obývákem. Všechno jsem třídila a všechno zbytečné vyhazovala. Jen zbytečného papíru jsem do kontejneru na papír vynesla dvě velké nákupní tašky. Přitom jsem dostala informaci, že mnoho zbytečných věcí držených doma je něco jako otrocká koule na noze, jako svazující řetězy. Duše nemůže vzlétnout... Proto teď už vím, že to druhé sdělení "děláš to dobře" se týkalo právě tohoto. Protože moje maminka hlavně shromažďovala. A já začala všechno zbytečné a nepotřebné vyhazovat a dělat místo pro něco lepšího. To povídání s mámou bylo jen na úrovni mnou kladených otázek a já zachytávala jen odpovědi "ano", "ne".
Vždy, když mne přemůže smutek, říkám si tu větu "Robíš to dobre", a hned je mi lépe a veseleji. Pouze tuhle větu jsem duchovním sluchem slyšela jasně a zřetelně.
 
 
Třetí návštěva mé maminky byla velmi vzvláštní, přímo neuvěřitelná. Stalo se to cca před deseti dny. V noci, asi ve 3.45 nás s manželem vzbudil divný rachot z vedlejší kuchyně. Dvě silné rány, ale nebyla jsem schopna identifikovat, co ten divný zvuk vlastně způsobilo. Vyskočila jsem z postele, proběhla celý byt, všude jsem rozsvítila, šla jsem se podívat i na kotel, zda je v pořádku. Všechno bylo, jak má být, na nic jsem nepřišla. Ty dvě divné rány, či dvojité zarachocení, mi bylo záhadou. Další den dopoledne jel můj manžel do Žďáru a já, jako skoro každý den, vařila. Dva obědy, jako obvykle. Z masa pro manžela, a vegan pro mne. Tu jsem si všimla, že kovový sušák na prádlo, který bývá schovaný za skříní, a normálně ho není vidět, trčí téměř půlkou do kuchyně. To je divné, pomyslela jsem si, jak se mohl ten sušák sám od sebe odsunout z původního místa? Aha! Tak to byl ten rachot v noci. Ale proč? Tohle přece není možné! Věci se přece sami od sebe nepřemísťují!
No, prostě záhada. Chtěla jsem tu záhadu rozluštit a proto jsem použila metodu "sankalpa". Prostě jse zadala dotaz a čekala na odpověď. Důležité je, aby otázka byla poslední myšlenkou, než člověk usne. Jako odpověď mi přišel sen. V tom snu bylo všechno temné, tmavé, bez světla. Přišla za mnou máma a řekla mi, že mi přijde návštěva, tak ať čekám. Chvilku jsem čekala, ale pak jsem si řekla, že už nikdo nepřijde a šla jsem po své práci, jako každý den. Vtom někdo zaklepal na dveře. Šla jsem otevřít, za dveřmi stála velmi divná postava - jako světlejší, vysoká skvrna, bez tváře. Věděla jsem, že je to žena. Řekla jsem - počkejte, hned zavolám maminku. To bylo všechno, celý ten sen. Pochopila jsem, že něco zlého, temného nás navštívilo, něco zlého se mělo stát, a moje maminka z druhého břehu nás musela varovat, musela nás vzbudit. Jak obrovskou sílu musela máma vynaložit, aby s tím sušákem dvakrát zabušila! Ale povedlo se, my se oba vzbudili. Nevím, jaké nebezpečí nám hrozilo. Možná nějaká zdravotní komplikace mého manžela, anebo jsme zapomněli zamknout bránu do dvora a někdo se zlými úmysly nás chtěl v noci "navštívit"? Prostě záhada. Já ale vím, že moje drahá maminka je stále s námi a chrání nás. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. 
DĚKUJI, MAMINKO!