JE MI KRÁSNĚ NA SVĚTĚ!
V posledních dnech jsem prožívala těžkou krizi. Na všechno jsem sama, všechno dělám jen já, o všechno se starám jen já. Už toho bylo na mne moc. Každý den stejný, spousta práce a povinností, žádná pořádná úleva. Není divu, že přišla hrozná krize, psychicky jsem se zhroutila. Jistě, pochopila jsem proč se to stalo, co jsem se z toho měla naučit. Bylo toho více. Jednou z těch věcí bylo toto: POTŘEBUJI DOVOLENOU! No jo, to ale není snadné. Domov můžu opustit maximálně na jeden den, když opatřím všechno, co každé ráno mám... Proto jsem se rozhodla pro jednodenní dovolenou. Kam jinam, než do mé milované, kouzelné a okouzlující Kutné Hory. Oběd jsem uvařila den předem, takže stačilo, aby si to ohřáli. Vyrazila jsem přesto, že jsem do poslední chvíle pochybovala, že se to povede - zaspím, nestihnu autobus, zmeškám vlak...
Ale povedlo se bez nejmenších problémů. Pravda, ráno to bylo napjaté, měla jsem to jen tak-tak. Pár minut. To jsem musela vyložit knížky do nádražní knihovničky (ruším svoji obrovskou knihovnu a vždy, když mám cestu na nádraží, odnáším plnou tašku knih), koupit si jízdenky a doběhnout na nástupiště k vlaku. Vlak jel přesně, a všechno jsem stihla. Teprve ve vlaku jsem si uvědomila, že jsem za jízdenky platila nějak moc málo penízků. Kontrolovala jsem si jízdenky: Jedna do Kutné Hory první třídou za 235,-. Druhá z Kutné Hory první třídou za 235,-. Jenže já platila pouze těch 235, to znamená, pouze jednu jízdenku! Ty brďo, ta paní v pokladně má asi nějaké trápení, je ve stresu, a tyto penízky jí budou v pokladně chybět. Nedalo se s tím nic dělat, tak jsem to pustila z hlavy.
Do Kutné Hory jsme přijeli na minutu přesně. Šla jsem pěšky ke Kostnici, koupila vstupenky do katedrály, kostnice i do Barborky. Pak jsem jela autobusem do centra, ke kamenné kašně. Toulala jsem se historickým centrem, užívala si atmosféru a génius loci mne pohltil. Hledala jsem nevšední pohledy hlavně na Barborku. Byla jsem tady mockrát a chtěla jsem pořídit takové snímky, které ještě na mých stránkách k vidění nebyly.
Fotky najdete na mém fejsbúkovém profilu, nebo tady:
Bylo mi nádherně, pocit absolutní svobody. Nikdo po mně nic nechtěl, nikdo nic neočekával. Všechny starosti a povinnosti jsem nechala doma. Kolem půl jedné jsem si řekla, že je čas oběda. Sice jsem si něco s sebou vzala, přesto jsem vešla do jedné restaurace pod Barborkou. Myslela jsem, že alespoň nějaký zeleninový salátek by mohli mít. Usadila jsem se a studovala jídelní lístek. K pití jsem si objednala černé pivečko. Když přišla servírka, řekla jsem jí, že jsem na rostlinné stravě, tak snad jen nějaký ten salátek... Byla jsem mile překvapena. Slečna mne nepovažovala ani za blázna, ani za exota, naopak byla velmi milá a ochotná, a doporučila mi restované žampiony s opečenými brambůrky. V jídelním lístku to nabízeli na másle, ale řekla mi, že to udělají na oleji. Souhlasila jsem a dobře jsem udělala. Bylo to famózní papání, fantasticky jsem si pochutnala. A ten pocit, že mi někdo uvařil a obsloužil mne! Neuvěřitelné. Já vím, že toto je normální a běžné, ale u mne ne. Já vařím a ovsluhuji každý den ty druhé. Jsem jen Popelka... Bylo to natolik skvělé, že se mne zmocnila totální blaženost, skoro až euforie. Jednoduše jsem byla šťastná tak, jako už dlouho ne. Celá moje bytost zpívala: JE MI KRÁSNĚ NA SVĚTĚ!
To je jedna ze dvou manter, které v poslední době používám. První je tato zmíněná (Je mi krásně na světě), a druhá zní takto: "Jsem v lásce se všemi a se vším."
Po skvělém obýdku jsem se ještě toulala po městě, zašla jsem do muzea stříbra ve Vlašském dvoře, vychutnávala si svobodu. Na nádraží jsem dojela autobusem, ale do odchodu rychlíku zbývala půl hodina. Proto jsem se šla zeptat paní do pokladny, kolik že vlastně stojí zpáteční jízdenka první třídou Žďár - Kutná Hora. Potvrdila mi, že je to 470,-. Skutečně jsem zaplatila jen polovinu. Rozhodla jsem se, že ty penízky okamžitě vrátím.
Vlak měl zpoždění 10 minut a v Havlbrodu nabral další zpoždění 5 minut. Obávala jsem se, že autobus do mé vesničky nestihnu. Přesto jsem byla rozhodnuta zastavit se v pokladně a doplatit druhou jízdenku. Přesto, že kdybych bus nestihla, musela bych si zavolat taxík. A to je pořádný rozdíl v ceně: busem dvacku, taxíkem tři sta.
V pokladně byla ta samá paní co ráno. Ukázala jsem jí jízdenky a podala 235 korun s vysvětlením, že mám zaplacenou jen jednu cestu. Paní vůbec nevěděla, že se takto ohromně spletla, a penízky si vzít nechtěla. Řekla jsem jí, že nechci mít jednu cestu zadarmo na její škodu, že jí peníze v pokladně budou chybět. Nakonec to přijala, a já šťastná utíkala na zastávku autobusu. Autobus již odjížděl, ale řidič, když viděl, že dobíhám a mávám kartou (digitální peněženka), zastavil mi a já mohla nastoupit. To je ZÁZRAK! - to byla moje hlavní, a vděčná, myšlenka.
Jednodení dovolená se vydařila nade všechna očekávání. Brzo na viděnou, moje krásná, okouzlující Kutná Horo!
