DOBRODRUŽSTVÍ
U nás tři týdny bylo nehezké počasí. Zima, déšť... Ale včera bylo už druhý den hezky, tak jsem se rozhodla, že půjdu po dlouhé době relaxovat do lesa. Každý les je nádherný, je to pastva pro oči a potrava pro duši. Šla jsem do lesa pod Křibem. Viděla jsem stádečko srnek, šest jich bylo. Byly daleko, nemohla jsem si je vyfotit, ani natočit. Navíc velmi rychle utíkaly. Ale i tak jsem měla radost. Velkou radost.
V lese jsem pobíhala od jedné krásy ke druhé, fotila jako o život, všechno bylo kouzelné a nádherné. Teprve až jsem jsem chtěla jít domů, zjistila jsem, že jsem se ztratila. Místo, kde jsem myslela, že je východ z lesa, bylo jen rozsáhlé pole a toto místo jsem vůbec neznala. Vrátila jsem se a hledala jiný východ z lesa. Bloudila jsem snad dvě hodiny. Nakonec jsem na jedné lesní cestě potkala paní se dvěma velkými černobílými psy. Nejdřív jsem pozdravila a pohladila ty psy, paní zůstala daleko za nimi. Té neznámé houbařky jsem se pak zeptala, jak se dostanu do Jam. Paní to netušila, tak jsem se jí zeptala, odkud je. Z Grejd. Grejdy je chatová osada u Žďáru nad Sázavou.
No teda - to jsem pěkně daleko zatoulala! Ale když se dostanu na Grejdy, už budu vědět jak domů.
Ale ani to nebylo nijak snadné. Vůbec jsem se kvůli tomu netrápila, naopak jsem byla ráda. V čase bloudění jsem objevila mnoho dalších krásných zákoutí a zvláštností. Díky tomu jsem získala hodně nádherných fotek.
Než jsem se dostala na Grejdy, prolezla jsem kdejakou houštinu, přeskočila nejeden potok. Až jsem konečně zahlédla střechu domu. Hurá, civilizace! Pomyslela jsem si. Jenže k tomu domu nevedla žádná cesta, plahočila jsem se močálem. Normálně bych ten močál obešla, ale nechtěla jsem ztratit z dohledu ten dům. Nechtějte vědět - natož vidět - jak jsem vypadala...
Konečně jsem se ocitla v civilizaci. Obcházela jsem chatovou osadu, kde bylo také hodně malých, zděných rodinných domků. A zase přišla chvíle, kdy jsem nevěděla, kam dál. Nevzrušovalo mne to. Uviděla jsem vyjít z lesa dvě paní, zřejmě sbíraly houby. Těch jsem se zeptala, jak se dostanu do Jam, a zda ta silnice v dáli, po které jezdí auta, vede do Jam. Ano, hurá. Zaradovala jsem se. Jedna z těch dvou žen mi ukázala cestu do Jam lesem. Já se ale rozhodla pro silnici. Tu přece znám. Obě ženy na mně divně hleděli, ptali se, zda jsem byla na houby. Já že ne, že já ty houby byla jen fotit. Že jsem zabloudila. Jedna řekla, že to musí být strašné. Já odvětila, že vůbec ne! Ztratila jsem se poprvé v životě, toto je nová zkušenost, a já se z toho raduji. Z každé situace se dá dostat s dobrou náladou...
Abych si zkrátila cestu, šla jsem jetelovým polem k silnici. Na silnici sem vyšla v místě, kterému se říká "Smutnýho zatáčka". Je to asi kilometr od Žďáru. Takže do Jam přibližně 4 km, a k našemu domu cca 5 kilometrů. Zkošela jsem stopovat auta. Musela jsem se smát, protože jsem nějak zachytávala myšlenky projíždějících řidičů, když jsem na ně zamávala. Například: "Kde se tady ta bezdomovkyně vzala?", "Co po mně ta šmudla chce? Běž do pr***e, krávo!"
Pak jsem stopování vzdala, dneska nikdo nezastaví, ani kdybych byla ve večerní róbě... Rozhodla jsem se jít zase lesem, jen jsem si hlídala, abych stále měla na očích silnici. Manželovi jsem mnohokrát volala, ale nezvedal to. Asi byl na dvoře, možná v zahradě. Když jsem konečně došla do mé obce, nešla jsem přes vesnici, ale po humnech. To je krásná cestička vroubená vysokými stromy a vede skoro až k našemu domu. Tak jsem si i zkrátila cestu a neprovokovala jsem lidi svým vzhledem, na kterém se podepsalo bloudění...
V každém případě to bylo skvělé dobrodružství.
Fotky pořízené během mého bloudění najdete tady: www.facebook.com/media/set/?vanity=sasenka.cakanova&set=a.2789107774566410
