JSEM ŽENA!
Stalo se před několika dny, u nás na nádraží ve Žďáru. Čekala jsem na autobus do Herálce, a oslovila mne jedna žena. Ptala se, že kde jsem koupila boty, které jsem měla, že se jí ty boty velmi líbí. Řekla jsem jí, kde přesně, a také proč do tohoto konkrétního obchodu nerada chodím. Nejen kvůli opravdu velmi úzkým uličkám mezi regály, ale hlavně kvůli tomu, že se v tomto velmi známém obchodě se nedají koupit sukně a šaty. Jen samé kalhoty od výmyslu světa.
Kousek ode mne byla skupinka mladých lidí, snad pět, či šest, mladíků a holek. Když jsem začala té paní říkat, že už dva roky se oblékám jako žena, protože JSEM ŽENA, A JSEM NA TO HRDÁ; skupinka mladých ztichla a naslouchala.
Když jsem nastoupila do autobusu, po mně nastupovali i ti mladí. Hlasitě halasili, že si musí sednou úplně dozadu, aby se mohli genderově rozdělit!
V duchu jsem se smála, ale i tak mi jich bylo líto. Není to jejich vina, že jsou propagandou tak pobláznění.
Po celou tu dobu, co se oblékám jako žena, jsem si pouze jednou oblékla kalhoty. Můžu vám říci, že rozdíl v tom, jak jsem se cítila, byl obrovský. Žena v sukni dostává úplně jiné energie, než když je v kalhotech. Proto si kalhoty beru jen a pouze do lesa.
Všímám si, že žen v sukni je stále víc. Mám vždy radost, když uvidím na ulici ženu či dívku oblečenou v sukni, anebo v šatech. V létě je vidět hodně sukní a šatů, ale v zimě je to vzácné. O to větší mám radost, když vidím ženu, která je na své ženství hrdá.
Já jsem žena, dcera, matka, babička a dokonce už i prababička. Jako genderově ukotvená bytost bych si nic z toho nemohla pořádně užít.
