MISE LADY DIANY

Smrt, která pozitivně ovlivnila velkou část světa.

Citujeme autora: „začalo to tím, že mě můj dlouhodobý přítel Peter Jollyman probudil telefonátem z Anglie. Pro něho bylo kolem poledního, ale pro mě v Atlantě bylo poměrně brzy. Ještě jsem nečetl noviny, ani jsem nesledoval televizi. „Slyšel jsi o té nehodě?“ zeptal se. „O jaké nehodě?“ odpovídal jsem v polospánku, ale už jsem byl dost při smyslech na to, abych si uvědomil, že se musí jednat o něco velice vážného, když mi kvůli tomu takhle volá. „lady Di zahynula minulé noci při autonehodě v Paříži. Honili ji paparazziové. Její auto se stalo neovladatelným a narazilo do betonového sloupu. Ona i Dodi jsou mrtví.“ Pocítil jsem nevýrazný záchvěv lítosti, když jsem poslouchal detaily, které se do té doby dověděl, ale nemohu tvrdit,že by to trvalo déle  než pár okamžiků. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl dostatečně šokovaně, ale ve skutečnosti mně to zvlášť nezasáhlo. Spousta lidí zemřela během uplynulých 24 hodin, pomyslel jsem si, když jsem položil sluchátko. Proč by měla být její smrt tragičtější než úmrtí kohokoliv jiného? Její čas se naplnil a nás všechny ostatní to také čeká. Samozřejmě mi bylo líto jejich dvou synů. A s tím jsem se odebral dolů, abych si udělal čaj a připravil si snídani. Pak jsem si ale pustil televizi a od toho okamžiku mě události začaly pohlcovat, vtáhly mně do čehosi,co vyvrcholilo Dianiným pohřbem, totiž do kolotoče emocí. A jak šly dny, uvědomoval jsem si, že se děje něco výjimečného. Reakce na smrt princezny Diany nejenom v Anglii, ale po celém světě byly skutečně mimořádné. Když jsem viděl v televizi svoje krajany, jak jsou zdrceni a pláčou a truchlí na veřejnosti – něco, co Angličané prostě běžně nedělají – zjistil jsem, že cítím totéž a že pláču s nimi. Byl jsem šokován, když jsem si uvědomil, jak hluboce se mně to dotýká. Tato žena, kterou jsem nikdy osobně nepoznal a nikdy jsem o ní příliš nepřemýšlel, zvláště během třinácti let, co žiji ve Spojených státech, mně hluboce zasáhla. Opravdu jsem cítil nesmírnou ztrátu a velice mně to překvapilo. Začal jsem tomu věnovat pozornost a byl jsem zvědavý, co se to vlastně děje. Docházelo k něčemu opravdu nesmírně významnému a já jsem započal s podrobným zkoumáním, abych odhalil poslání a jeho význam.

Duchovní poslání smrti princezny Diany.

Dianina smrt měla mnohem dalekosáhlejší dopad než zjevné okolnosti, za nichž k ní došlo, ať byly jakkoli dramatické. Tady se odehrává něco, co má mnohem vyšší účel, pomyslel jsem si. A pak mi to najednou došlo. Když jsem se díval na scény z Anglie a zažíval jsem citové výlevy lidí, kteří nebyli zvyklí dávat svoje city najevo, a na veřejnosti už vůbec ne, náhle jsem si uvědomil, jaké bylo Dianino duchovní poslání. Nejpřednějším účelem její inkarnace bylo otevřít srdeční čakru Velké Británie a tím urychlit duchovní vývoj Britů. Nebylo pochyb o tom, že právě toho Diana svojí smrtí dosáhla. Nikdo, kdo sledoval události toho týdne, nepochyboval o tom, že jako mávnutím kouzelného proutku změnila Anglii – a koneckonců téměř celý svět – v rovině srdeční. Pouze pár lidí v celé historii mělo takový vliv na svět tím, že vyzařovali energii lásky: snad Gandhí,Nelson Mandela a Martin Luther King, určitě Matka Tereza a Ježíš Kristus. (Není divu, že se anglická královna poklonila před Dianinou rakví – to se ještě nikdy nestalo.) I když z hlediska pozemských úspěchů a duchovního příkladu v životě by srovnání s Matkou Terezou nebylo spravedlivé, je přesto zajímavé všimnout si, že smrt Matky Terezy, jejíž život a práce ji v očích většiny lidí přiblížili ke svatosti ještě během života, nevzbudila zdaleka takovou pozornost jako Dianina. Dvě ženy, jejichž životy tak hluboce ovlivnili svět prostřednictvím opravdové lásky a jejichž smrti následovaly po sobě několik dnů – to má obrovský význam.

Přesto, že Britové prožili v minulém století dvě světové války, v nichž utrpěli obrovské ztráty, prošli těmito událostmi se svým legendárním smyslem pro humor a příslovečnou kamennou tváří, ale nikoli, a to si myslím, že mohu bez urážky konstatovat, nikoli s otevřeným srdcem. To muselo počkat nejenom na příchod princezny lidu, ale také na její boží vůlí plánovanou a alespoň pro nás předčasnou a tragickou smrt. Od té doby se různí komentátoři marně pokoušejí vysvětlit její přínos pro svět v termínech naší fixace na ni a ochoty téměř zbožnit slavné osobnosti, které známe z médií. Jonathan Alter v Newsweeku se dostal asi nejblíže ze všech, když se zmínil o tom, co Richard Sennet v The Fall of Public Man (Pád slavného muže) nazývá ideologií důvěrnosti, kdy se lidé snaží „najít osobní význam v neosobních situacích“. Je pravda, že lidé princeznu Dianu neznali osobně a do té míry to zůstává neosobní záležitostí. Přesto přeskočila tyto hranice stanovené časem a prostorem a dotkla se hluboce srdce každého takovým způsobem, že se to nedá snadno vysvětlit.

Archetyp zraněného léčitele.

Klíček k pochopení Dianiny síly jako lidské bytosti spočívá v archetypu zraněného léčitele, který nás učí, že naše síla spočívá v našich ranách – v tom smyslu, že je to rána, která vyvolává uzdravení u tebe a tvoje rány vyvolávají vyléčení u mě. My všichni jsme ranění uzdravující, ale nevíme o tom. Když své rány skrýváme a necháváme si je pro sebe, odtrhujeme se od možnosti vyléčení, odmítáme ji, nikoli jenom pro sebe, ale také pro nespočet dalších. Kamenná tvář je hrozný způsob odmítání lásky. Oslabuje srdce a mrzačí duši. Svojí ochotou podělit se o ty nejhlubší rány s celým světem v nás princezna Diana vzbudila léčitele, otevřela naše srdce a vyléčila naše zlomené duše.

Naplněná mise.

Celý svět se díval, jak lidé zachytili Dianin podnět a otevřeli se, sdíleli svůj smutek a svoje rány tak, jak to činila ona. Dala lidem jazyk blízkosti, kterým mohli vyjádřit svoje pocity otevřeně a nezkresleně. Nevzpomínám si, že bych viděl jediný neautentický záběr emocí a pocitů, a to je dnes v televizi velmi neobvyklé. Jak jsme se všichni začali zotavovat z bolestné ztráty a z pocitu smutku, hněvu a projekce viny kvůli naší nenasytné chuti vidět Dianu na fotografiích a zvědavosti na její život, kterou novináři a paparazziové reflektovali, začali jsme skrze mlžný opar rozpoznávat dokonalost toho všeho. Čím více hloubáme nad posláním, jež na sebe vzala, a nad tím, do jaké míry se jí ho podařilo naplnit, tím více jsme schopni poddat se té dokonalosti. Zjišťujeme, že zažíváme novou úroveň klidu, když se dostáváme za hranice emocí a myšlenek, které by nás navždy připoutaly ke světu lidí a držely by nás jako rukojmí archetypu oběti. Docházíme k tomu, že vše se stalo přesně tak, jak mělo. Její poslání vyžadovalo právě takovou výchovu, jaké se jí dostalo, její manželství, které se nevydařilo, odmítání ze strany královského establishmentu, kritiku ze strany tisku, pronásledování paparazzii, dramatickou a náhlou smrt – vše do nejmenšího detailu.

Kolektivní srdeční čakra.

Uvidíte, že budoucnost ukáže, že nyní, když je Diana zpátky „doma“ poté, co dokončila svoji misi, energie, jež držely celou tuto dynamiku v chodu, se začínají rozplývat. Nejenom ona je osvobozena od této dynamiky, ale i ostatní lidé, kteří byli zapojeni do dramatu, o němž víme, že bylo pouhou iluzí. Charles má nyní možnost projevit se jako mnohem vřelejší, méně odtažitý a více milující otec svých dvou chlapců – a jistě tomu tak bude. (Tisk bude tvrdit, že se změnil kvůli tomu, co se stalo, ale my známe skutečnou pravdu.) Královna bude pravděpodobně méně škrobená, otevřenější a ne úplně nepodstatná. Monarchie sama překoná kult osobnosti a stane se silnější, smysluplnější institucí, nikoliv v důsledku přímé reakce na to, co se stalo, ale kvůli posunu energie, k níž došlo, když mise skončila a transformace byla dokončena. Ale jenom proto, že někdo otevřel jejich srdeční čakru, neexistuje ještě záruka, že zůstane otevřená. To záleží na volbě v každém okamžiku. Totéž platí o kolektivu. Britové a ostatní lidé na světě buď zůstanou ve vibracích lásky, do nichž je katapultovala Dianina smrt, a budou používat jejich sílu ke své přeměně, k transformaci královské rodiny a své společnosti, nebo se zaměří na iluzi toho, co se stalo, a budou obviňovat Charlese, královskou rodinu jako celek, řidiče, tisk a další. Pokud si vyberou to druhé, bude to jejich volba, ovšem způsobí, že se kolektivní srdeční čakra opět uzavře. Snad má tato kniha také přispět k tomu, aby kolektivní srdeční čakra zůstala otevřená. Možná, že poznání, k němuž jste došli při její četbě, vám umožní zaměřit se nikoli na iluzi toho, co se stalo té noci v pařížském tunelu, ale na to, co je v příběhu princezny Diany opravdové od začátku do konce a na poslání, které té události dává smysl a význam.

Možná každý, kdo čte tuto knihu, skutečně rozpozná a ocení to, že stejně jako Heft hrál svoji roli pro Jill, hrál Charles skvěle svůj part pro Dianu – stejně jako Camilla Parker-Bowlesová a královna. Možná bude všem, kdo si přečtou uvedenou knihu, jasné, že toto drama volalo po milujících a odvážných duších, aby sehrály své role přesně tak, jak měly, a nebojme se zdůraznit, na svůj vlastní úkor. (Charlesova oběť po otevření srdeční čakry Británie byla stejně velká jako Dianina – vlastně v běžném lidském měřítku ještě větší. Stálo ho to přinejmenším královskou korunu.) Snad také bude každému zřejmé, že vše bylo dohodnuto předem, předtím, než se duše všech zúčastněných inkarnovaly do tohoto světa, a že také paparazziové hráli v tom všem nezbytnou a milující roli podobně jako vydavatelé, kteří platili za dotěrné Dianiny snímky. Ti, kteří jsou schopni uplatnit Radikální odpuštění do té míry, že si uvědomí, že zde nejsou žádné oběti, budou skvělými světlonoši pro všechny ty, kteří by se jinak rozhodli zaměřit se na iluzi, uzavřít svoje srdce a opustit vibrace lásky. Doufám, že každý čtenář, kterého moje kniha změnila, se stane poslem lásky – převezme štafetu tam, kde Diana skončila, a pomůže lidem zůstat na této vyšší vibraci, kterou její dokonale načasovaná smrt vyvolala.

(Vybráno z knihy C.C.Tippinga „Radikální odpuštění“)