AKCE BORORO 2
Není to tak dávno, co jsem psala, že jsem antisystémová antiaktivistka, že se nebudu zapojovat do ničeho, jen všechno pozorovat. Poznání a doba mne ujistili v tom, že opravdu nestačí jen všechno pozorovat. Moje představa, i víra, se v tomto ohledu radikálně změnila. Stala jsem se aktivní aktivistkou, ba přímo partyzánkou!
Prožíváme krutou válku. Válku nejen proti lidem a planetě, ale proti všemu lidskému. V této rafinované a zakuklené válce by nikdo neměl stát stranou - nikdo, kdo již prohlédl, o čem to celé je. Proti systému a režimu, který nás dusí, eliminuje lidská práva a svobody, se musíme postavit. Je to boj. A kašlu na ezokecy, že bojovat je špatné. V dnešní době to je NUTNÉ. Je to válka, a ve válce se bojovat musí. Jako v každé válce, tak i v této umírají lidé... Ztráty na životech jsou velké. Ne proto, že zde máme úřadujícího Moribunduse Velikého. Lidé umírají kvůli zanedbané zdravotní péči; ze strachu o život, a ze strachu, že onemocní; ze včeliček, o kterých je nám tvrzeno, že je to jediná možnost, jak se vrátit do stavu "před".
Drazí přátelé, již NIKDY to nebude jako dříve. NIKDY. Náš svět se navždy změnil.
Jak jsem psala v předchozím článku, tak i dělám. Maminka mi tiskne letáčky, já píšu na obálky krasopisem "Pro Tebe ... protože jsi skvělý Člověk", kompletuji letáky do obálek a roznáším, kde se dá. Nejefektivnější je tato moje partyzánština na nádraží...
Když někomu dávám obálku do ruky, řeknu mu, že je jednoduše báječný/á. Lidé jsou překvapeni, a proto většinou nedostanu odpověď. S odpovědí však nepočítám. Vím, že takto oslovení lidé jsou překvapení. Umím si představit, jak bych reagovala já, kdyby někdo mně neznámý přišel ke mně a řekl mi, že jsem prostě báječná... Jen tak, z ničeho nic...
Tohle je právě věc, kterou je potřebné lidem říkat. Toho, jací jsou blbci, hlupáci a tak dále, mají každý den na talíři dost a dost. Tohle je skvělá příležitost, jak člověku projevit svoji lásku a úctu.
Přemýšlela jsem, že si ty letáčky dám natisknout v tiskárně, a obálky také. Je to docela fuška krasopisem nadepsat tolik obálek... Došlo mi však, že by to nebylo tak skvělé, jako když to všechno dělám ručně. Je to jistý druh oběti - obětuji svůj čas. Navíc tímto způsobem dávám lidem něco ze sebe sama. Projevuji tím lidem svoji lásku a úctu, a také snahu pomoci. Přinejmenším otevřít oči, poznat, že nic není takové, jak se to jeví, a jak TV hlásá...
Mám ale i novinku. Již nejsem na tuto práci sama. Jsme dvě ženy. Ta druhá mladá žena mi poradila, abych do obálek k letáčkům přidala ještě kousek trikolóry. Opravdu skvělý nápad. Ihned jsem běžela do města a koupila dostatek stužky, tedy trikolóry. Teď každý, komu dám obálku s letáčky do ruky, si může - pokud to sám bude chtít, připnout na šaty symbol pasivního odboje, vlastenectví, probuzení a brzkého VÍTĚZSTVÍ Světla nad temnotou.
Držte si klobouky, jedeme z kopce. Je to fičák, ale brzo budeme slavit.
Nedá mi to, a přidávám ještě dvě hesla, kterými se osobně řídím. Není to proto, abych sama sebe glorifikovala. Je to proto, že doufám, že tyto dva citáty osloví i další lidské bytosti, bytosti s lidskou duší (to je totiž to hlavní, o co se v této válce bojuje).
JEDNEJ S DRUHÝMI TAK, JAK CHCEŠ, ABY DRUZÍ JEDNALI S TEBOU. (JEŽÍŠ)
KAŽDÝ DEN ŽIJI TAK, ABY NIKDO NELITOVAL, ŽE SE SE MNOU SETKAL. (MICHAL BURDA, autor knihy "Vesmír v nás")
