ŽIVOT VERSUS SMRT

Autor: Isabela

Na toto téma by se dalo neomezeně diskutovat. Položili jste si někdy otázku: Jaká je smrt? Máte strach ze smrti? Bolí umírání? Nebo ještě mnohé další otázky?

Tyto níže popsané informace podávám na základě mé vlastní zkušenosti se setkáním s umírajícím, které se událo ke konci září 2008.

Den jako každý jiný, dopoledne pracovní kolotoč, po poledni nákup pro moji rodinku a svižná jízda autem domů, abych rychle stihla uvařit dobrý pozdní oběd mým blízkým. V 16.hod zazvonil telefon a volala mi moje sestra nějaké pracovní záležitosti a do toho mi sdělila, že naše společná kamarádka Eva K. je mrtvá. Nějak mi to nedocházelo, ale najednou jsem si to uvědomila, že ta informace je skutečná. Dále jsem se dověděla, že zemřela tragicky při srážce vlakem. Že se ji snažili záchranáři oživit, ale marně. V ten okamžik jsem řekla sestře, že musím ukončit hovor, poněvadž jsem začala pociťovat divný pocit mrazení a prázdnoty. Stále jsem tomu ale nechtěla uvěřit. Myšlenkami mi šlo: to není možné! Než jsem sedla k počítači a začala jsem vyhledávat na webu aktuální informace o autohaváriích, zapálila jsem pro ni svíčku. Moje myšlenky byly: "Toto je svíčka pro tebe, Evo, zapálená, abys rychle našla světlo domů!" Za chvíli jsem vše našla na web.stránkách. Byly tam i fotky. Jak jsem si přečetla text a prohlídla fotky, pak znovu ve mně začal ještě intenzivnější pocit prázdnoty a beznaděje. V tu dobu jsem měla puštěný Skype a na druhém konci jsem se spojila přes chat s mojí dlouholetou přítelkyní Rendou v Rakousku. Každá moje myšlenka a mé rozhodování bylo jaksi rychlé a ani jsem neměla možnost nad tím uvažovat, co je dobré a co ne. Prostě jsem vše dělala, co mi říkala intuice. Najednou, než jsem se s Rendou spojila, mi šla tato informace hlavou, že je Eva vedle mně, celá zmatená a roztržitá. Slyšela jsem její slova a ptala se, co se děje, že jí nikdo neslyší, že je živá a zmatená. Moje odpověď byla, že není živá, ale mrtvá. Jestli si nevybavuje ranní tragickou událost. Řekla jsem ji rychle, že ji vlekl v autě vlak a že ji už nikdo nemohl pomoci. "Taky tomu nějak nemůžu uvěřit, ale je to tak," začala jsem s ní komunikovat, jakoby živá stála vedle mně.

V tu dobu jsem si začala psát s Rendou, je to taky zlatá dušička, které se mimo jiné zjevují duše zemřelých. Hned jsem ji popsala, co se událo a ona mi řekla, že stojí vedle ní a že ji vidí. Taky s ní navázala kontakt a řekla ji to, co já. Najednou se moje pocity a tělesný stav prázdnoty začal trochu naplňovat pozitivní energií. Já i Renda jsme jí řekly, že se ani nedivíme té její zmatenosti, protože ta smrt byla velmi náhlá a rychlá a tím pádem si vůbec nemohla uvědomit, co se vlastně stalo. U člověka, který je těžce nemocný a nebo starý, tak jeho duch je již podvědomě připraven na odchod. Ale tato situace byla náhlá a ona se na ni vůbec nemohla připravit. Dále jsem jí řekla, že aby se tu dlouho po pohřbu nezdržovala a šla za světlem, že ji tam už čeká její bratr, kterého pohřbili 14 dní před Evinou smrtí. Dále, že na ni čeká její dobrá přítelkyně a rodiče. Aby se už neohlížela zpět, ale dívala se na zářivé světlo, které jí má pomoci najít cestu domů. S Rendou jsme opět po chvíli pocítily, že se smiřuje s tím, že její pozemská cesta tohoto života byla ukončena.

Ještě jsme povídaly o jedné tragické události u Mušovských jezer, že se tam v autě zabily dvě dívky a Renda viděla, jak jela kolem, jejich duchy klečící a naříkající, a to každého z jendé strany silnice. Bylo to prý dost nepříjemné. To se stává dosti často, protože jsou zmateni a nevědí, co se s nimi děje a nemají za kým přijít, kdo by jim pomohl nalézt cestu ke světlu.

Ve chvíli, kdy jsme takto komunikovaly, tak jsem opět uslyšela Evin hlas, ale takový už zastřený. Říkala, že je jí už mnohem lépe a už se začala smiřovat s odchodem. Ještě mi Renda sdělila, že mně a mé setře vzkazuje, že mně měla moc ráda a sestra si má dát pozor na zdraví. Zeptala jsem se jí, jestli si už vzpomíná na tu svoji smrtelnou událost. Sdělila mi, že jela hodně rychle, spěchala do práce a myslela si, že už vlak přejel. Na trať neviděla, protože tam byla kukuřice a vlak nehoukal, tak tam vjela a byla rána. Potom během chvilky jsme se rozloučily a řekla jsem jí rovněž, že jsem ji měla ráda a nikdy na ni nezapomenu. V mém těle po tomto rozloučení se začalo rozlévat příjemné teplo a světlo. Renda začala mít rovněž tentýž pocit. Bylo cítit, že Eva už v mé blízkosti není.

Začala jsem díky této události si více uvědomovat, jak život je křehký, že si ho mám ještě více považovat. Stačí jedna nepozorná vteřina a je po všem fyzickém. Vím, že odchod z tohoto světa je pouze změna formy energie a že duchovní energie - duch stále žije, jenom přejde do jiné úrovně vnímání. Do jiného prostoru, který nám pozemšťanům aspoň většině není možné vnímat. Může ho pouze vnímat ten, kdo dokáže svoji energii přetvořit na jemnohmotnou vibraci a tím vidí dále než ostatní.

Proto si, moji milí, považujte každého dne, buďte vděční za vše, co vám život přináší a každý den prožívejte v radosti a štěstí, jako byste prožívali poslední hodiny, minuty a vteřiny na své pozemské cestě.

"Narození a smrt je vlastně totéž, ale podle toho, kde se právě duch nachází, odkud a kam jde."                  Isabela.