JAKÝ SMYSL MAJÍ NEŠTĚSTÍ?

Neštěstí si nebesa nepřejí a nejsou ani v souladu s úmluvou před narozením. Andělé, kteří vás doprovázejí, se snaží, abyste se nebezpečí vyhnuli, například odřekli nebo posunuli nějakou cestu. Andělé strážní se pokoušejí vás varovat nebo všelijak upozorňovat. Lidé se často ptají: Kde byli andělé, když se to stalo? Andělé byli, kde být měli, ale jejich chráněnci jako by neviděli, neslyšeli. Byli něčím příliš zaujati, ohlušil je rámus nebo otupil alkohol. Ani nevíte, kolika nebezpečím každý z vás díky andělům už unikl. Ale andělé člověka nemohou k ničemu nutit, ti mohou pouze působit, pokud je člověk k sobě pustí a poskytne jim dostatek ticha. Jestliže je někdy jejich snažení marné, je to proto, že člověk není dost pozorný a zvyklý jim naslouchat. Za neštěstí nemohou andělé, ale nedbalost a neopatrnost lidí - buď přímo postižených, nebo těch, kteří mu mohli nebo měli zabránit.

Vyskytne se například chyba v technické konstrukci nebo údržbě strojů. Mluví se potom o technickém selhání, ale něco takového neexistuje, vždycky je to lidské selhání. Mnoho neštěstí vzniká z neopatrnosti a ztráty soudnosti, z přeceňování vlastních schopností nebo nerespektování úředních varování, například lavinového nebezpečí, nebezpečí náledí a podobně. Všem těm autonehodám pod vlivem alkoholu a mnoha neštěstím v horách mohl člověk předejít. Je potom absurdní si myslet, že to způsobilo nebe a že s tím spojuje nějaký smysl.

Ale nebesa podporují všechno pozitivní, co neblahé události dodatečně dá nějaký smysl: Lidé budou opatrnější, zdokonalí se technika, zpřísní kontroly, zlepší organizace záchranné služby, varování budou brána vážněji, dojde k pokroku v medicíně, zlepší se zákony, tedy - lidé se naučí lépe používat svůj rozum. Tak neštěstí, které má pro postižené jenom temný smysl, přinese ostatním něco pozitivního.

Avšak dokonce i pro oběť může mít neštěstí kladný význam. Lidé s trvalým postižením mohou v sobě najít sílu k velkým věcem a jejich blízcí se často osvědčí jako obětaví a spolehliví partneři. Jestliže byla nehoda smrtelná, poučí se z ní okolí, ale i duše zemřelého nabude moudrosti, kterou může použít v dalších inkarnacích pro dobro své i ostatních. odchod není rozloučení navždy, je to spíše začátek nové velké cesty. Toto vědomí sice nemůže pozůstalé zbavit zármutku, ale může jej poněkud zmírnit. Útěcha, kterou jim přináší, často vede k tomu, že zmizí překážky, které jim bránily přijímat fakt reinkarnace, ať z důvodů materialistického názoru na svět nebo z respektu ke křesťanské tradici.

Církevní učení se opírá o to, že Ježíš o reinkarnaci neučil. Veřejně opravdu ne, a pokud někde v soukromí ano, nic se o tom neví. Potud má církev důvod zachovávat věrnost přikázání. Ovšem evangelia obsahují množství poukazů na to, že učedníci existenci reinkarnace předpokládali. Ostatně Ježíš se vysloveně nevyjadřoval ani k mnoha dalším tématům: k otázkám astronomie, evoluce, politiky, estetiky, pedagogiky, výživy, medicíny a dalších oborů a nechával na lidech, aby se v nich orientovali sami. Poznávat něco nového Ježíš nezakazoval a církev by to také neměla dělat. Odporuje to smyslu nebe a je to ostatně nadále neudržitelné, jak v otázce reinkarnace, tak v dalších oblastech.

Smrtelná nehoda někoho blízkého nezřídka působí tak, že člověk prohlédne a začne vidět za hranice svých dosavadních zkušeností. Tak nebe po svém vytváří z něčeho zpočátku naprosto nesmyslného dodatečný smysl, pokud je to možné, lidé to připustí a jsou schopni spolupracovat.

Jsou samozřejmě i vyjímečné případy, kdy je neštěstí už předem  "naprogramováno", kdy je součástí domluvy před zrozením. Příkladem je přítel W, který ve dvanácti letech při nezdařeném fyzikálním pokusu oslepl. Tím získal jeho život mnohem větší smysl, než kdyby probíhal jinak. Vyvinul vynikající pomůcly a metody učení pro nevidomé, které pomáhají mnoha podobně postiženým, a stal se nesmírně moudrým duchovním učitelem. Existují případy, kdy duše v dohodě před vtělením na sebe vezme smrt z motivů ryze nadosobních. Rozhodne se například zemřít v dětském věku, protože rodiče se tím dostanou na cestu víry. Mnoho duší podstupuje dokonce dobrovolně riziko, že přijdou o život ve válce nebo v boji s tyranií, aby svou obětí přispěly k míru či napomohli právu.

Důležité je si uvědomit, že neexistuje žádné schéma, které by dovolovalo k určitému konkrétnímu typu neštěstí přiřazovat určitý konkrétní smysl. Každý jednotlivý případ je zcela individuální. Aby ho člověk mohl posuzovat, chybí mu většinou přehled. Nezná biologické souvislosti postižených lidí ani jejich předešlé životy či jejich domluvu před zrozením; neví, jak nešťastná událost bude působit na jejich budoucnost ani kdo a kdy se z ní poučí.

Smysl nelze zevšeobecnit. Neexistují dva nebo tři základní typy, které by bylo možné jen trochu obměňivat. I neštěstí na první pohled podobná mohou vést k následkům, které v sobě chovají zcela odlišné významy. Je to jako v medicíně. Tutéž nemoc je třeba u každého pacienta léčit trochu jinak. Co jednomu pomáhá, nemusí zabírat na druhého. Také smysl a jeho nacházení jsou pro každého člověka zcela individuální.

Jediné, co je možné říci naprosto jistě, je toto: Má-li původně neštěstí výhradně temný smysl, nabude určitě dříve nebo později i nějaký smysl pozitivní. Zlý úmysl se promění v dobro. Je sice dost těžké si to představit, ale nakonec tomu tak vždycky je.

(Vybráno z knížky Alexy Krielové: Andělé nám dávají odpověď na otázky smyslu života)