MOJE ZKUŠENOST S REGRESNÍ TERAPIÍ
Měla jsem obrovské problémy, se kterými jsem si nevěděla rady. Měla jsem pocit, že můj život není v pořádku. V té době jsem byla praktikující katoličkou a jít na regresi - tedy zkoumat své minulé životy, to byl jeden z nejtěžších hříchů. Přesto jsem se k tomu kroku odhodlala. Řekla jsem si, že člověk má vyzkoušet všechno, co mu pomůže. Církev mi pomoci nechtěla a ani nemohla. Já jsem nabyla přesvědčení, že Bůh se přece nemůže zlobit, když člověk hledá pomoc a úlevu po té, co všechno ostatní - včetně zoufalých a vytrvalých modliteb - zlyhalo.
Říká se tomu odborně "Hlubinná abreaktivní psychoterapie". Člověk díky této nové metodě může nahlédnout do svých minulých životů bez hypnózy - to mne navíc docela vzrušovalo. Na místo jsem se dostala bez bloudění - to víte,vesnická babka ve velkoměstě...! Paní Š. mne přijala vlídně. Nejdřív mi nabídla kafe, trošku jsme poklábosily. Pak mne ta milá paní zavedla do pracovny. Usedla jsem na obyčejnou židli. Prý v pohodlnější bych mohla usnout a to nechceme.
Byla jsem nesmírně napjatá, co bude, co se bude dít. Jako první věc bylo potřeba položit podvědomí (či spíše mozku? Už si to přesně nepamatuji, ale je to jedno...) konkrétní otázku, která bude vystihovat můj problém, který chceme řešit. Nepřemýšlela jsem dlouho, vždyť jsem věděla, proč tady jsem. Paní Š. bděla nade mnou jako strážný anděl a vedla mne dál a dál. Šly jsme po emoční lince stále dál a hlouběji do minulosti. Vzpomínala jsem, kdy naposledy jsem prožívala podobný pocit, podobnou bolest.
Už na prvním sezení jsem se dostala do věku jednoho roku svého života a znovu prožila jednu dosti těžkou zkušenost. Něco, na co si normálně člověk nevzpomene, ale v duši to zapsáno je. Nechci o tom nic konkrétního říct, je to příliš osobní a intimní a týká se to i dalších lidí, nejen mne samotné. Šly jsme dál a já si vzpomněla na své narození v nemocnici - vlastně v porodnici, abych byla přesná. Oddělili mne od maminky. Prožívala jsem úzkost a strach. Hrozně jsem se bála. Měla jsem strach i plakat, cítila jsem potřebu ležet jinak, ale bála jsem se ohlásit...
Paní terapeutka mne pochválila.Prý je opravdu vidět, že mám vychovanou mysl. Že tak daleko se na prvním sezení dostane jen málokdo. Na dalším sezení jsem se dostala mnohem dál. Byla jsem mužem! Mladým, krásným a hlavně bohatým a v přepychu žijícím mužem někdy v devatenáctém století, ve Vídni. Zkrátím to - ten život jsem promarnila, žila jsem zbytečně, byla jsem spíš na obtíž a moje tehdejší matka se kvůli mně utrápila. Jinak vám musím říci, že matka toho muže je i dnes mojí matkou.
Šly jsme po časové ose dál. Další život - někde na venkově, v horách. Byla jsem bylinkářka. Udělala jsem proti své vůli (z donucení) něco hrozného. Nechtěla jsem to udělat, byla jsem k tomu přinucena. Mělo to hrozné následky, byla jsem vyhnána z vesnice a svůj život jsem dožila jako velmi stará, životem zklamaná žena v ústraní, daleko od lidí. To byl již druhý život, ve kterém jsem dávala přednost samotě před společností. V tomto životě jsem viděla svého nynějšího muže a několik dalších lidí, které mám kolem sebe v životě současném.
Na třetím sezení jsme pokračovaly dále. Další život v horách na samotě, pak na panském hradě jko "hradní paní" ale v podstatě jsem byla jen nevolnicí svého muže, hradního pána a loupeživého rytíře. Opět mnoho lidiček, které znám dnes.
Dále jsem na regrese nechodila. Jasně, že bych ráda pokračovala. Je to fakt zajímavé, ale finance mi nedovolili dále zkoumat souvislosti současného a minulých životů. Ovoce této terapie bylo úžasné. Najednou jsem viděla svůj život i úkoly v úplně jiném světle. Začala jsem svůj život radikálně měnit. Díky regresím jsem pochopila, že jedním z mých úkolů je osvobodit se. Z nešťastného a zraňujícího vztahu, od strachu a lhostejnosti.
Z regresí vyplynuly další pro mne důležité věci. Pochopila jsem podstatu svých problémů a paní Š. uměla přesně popsat slovy to, na čem bych měla pracovat a proč. Byl to pro mne obrovský skok na poli sebepoznání a sebepřijetí.
Ještě vám musím říci, že po prvním sezení jsem o tom všem pochybovala. Myslela jsem si, že si umím všechno krásně vymyslet, aby to do sebe zapadalo a tak... Chyba lávky! Na druhou regresi jsem si připravila svůj příběh, jak to bude dál pokračovat. Nešlo to! Já mohla vyprávět jenom to, co jsem skutečně viděla a prožívala. Všechno jsem to prožívala znovu, ale ne jako "tehdy dávno", ale TEĎ.
Co říci na závěr? Ráda bych v regresích pokračovala. Chci vědět o sobě víc a také o smyslu toho, co mám vykonat v tomto životě. Je to jakoby někdo v temné místnosti rozsvítil. Zatím si to z finančních důvodů nemůžu dovolit. Ale stále přemýšlím, jak a kdy si to budu moci dovolit. Pokud chcete regresní terapii zkusit také, radím vám, aby jste to nedělali jen z pouhé zvědavosti. Nahlédnout do minulých životů vyžaduje jistou zodpovědnost a možná také duchovní snažení. Pokud na sobě nepracujete, duchovně se nevyvíjíte, raději na regresní terapii zapomeňte. Ono to má závažný důvod, proč si své minulé životy nepamatujeme.
Tak to je moje zkušenost. Mohla bych o tom všem vyprávět mnohem déle, ale nechci zabřednout do podrobností a podobností svého nynějšího života. Věřím, že vše je v pořádku a jsem na dobré cestě...