CHLEBODÁRCI

VLCI  V  ROUŠE  BERÁNČÍM - aneb po ovoci poznáte je (3.část)

V tomto dílu nebudu mluvit jen o svých vlastních zkušenostech. Vystřídala jsem již několik zaměstnání. Najdou se i dobří zaměstnavaleté, ale je jich jako šafránu. Věřte, raději bych psala o těch, kteří jsou poctiví, lidem přejí a neokrádají je a váží si práce jiných. Já osobně jsem takového zaměstnavatele nepoznala. V současné době jsem zaměstnaná v továrně na výrobu nábytkového kování jako dělnice. Továrna patří něměckému podnikateli.Výplatu mám pravidelnou, dokonce si můžu dát v kantýně oběd za pouhých dvacet korun, sifon zdarma. A přesto - není vše stoprocentně spravedlivé. Například, když oběd nevyužuji, mohli by mi ho proplatit. Mně se to zdá logické, ale ve skutečnosti je to stejná fantazie jako růžový létající slon africký... Nebo: makáme jako broci, plníme normy i na stopět procent, fabrika má rekordní zisky. Je logické, že by jsme měli i my, dělnice (bez naší pilné práce by takové zisky nebyly) měly mít podíl na zisku. Alespoň symbolický... Jenže prémie si rozdělí pouze ti "nahoře", na nás pilné mravenečky a  včeličky se nepamatuje ani korunečkou. Ani poděkováním. Svět je zatím hrozně nespravedlivý, ale pevně věřím, že už naše generace se dočká obrovské změny - bude to změna celoplatetární na úrovni vědomí. Moc se na to těším!

Pojďme dál. Přes rok jsem pracovala v nonstop trafice. Prodejna je umístěna na nejvýhodnějším místě ve městě. Své zaměstnavatele jsem nazvala "Domečkovi" - pod tímto jménem se můžete o nich leccos dočíst v mém deníku (="Jolčin deník"). Tak například - pracuje se ve dvou směnách, denní a noční. Denní šichta má 14 hodin, noční 10 hodin. Když jsem začala u nich pracovat, mzda činila 40 korun na hodinu.Dnes se už polepšili - platí 50 korun na hodinu. Pracovní smlouva byla na 5 hodin týdně, ale leckdy jsem odpracovala 160 ba i 200 hodin za měsíc. Volno a dovolená - bez peněz. Domečkovi to považovali za výborný plat, my za výsměch. Jednání - hlavně paní Vilmy Domečkové bylo vůči nám arogantní a povýšené: ona je přece PANÍ  PODNIKATELKA, my jsme byli pro ni jen vši. Všechno bylo špatně, vždy našla nějaké nedostatky. Prodejna to byla velká. Kromě klasické trafiky také dárkové zboží, vinotéka, velkoobchod pro cigára a chlast, nápoje, cukrovinky a herna. To vše musela zvládnou jedna pracovní síla! A nejen to - paní Domečková každý den nachystala dlouhý seznam toho, co se má uklidit - pucovat od prachu vytríny, vyrovnávat zboží, uklízet hernu a vysýpat popelníky, hlídat, aby v herně nebyli mladiství, a tak dále. A mít stále oči na šťopkách - zlodějů je pořád víc než je zdrávo! Co bylo nejhorší, nikdy jsme výplatu nedostali celou. Paní Vilma si vždy našla důvod, proč nám výplatu pořádně okřesat. Například kolegyně Zita rozbila kýbl na mytí podlahy. Všichni jsme se báli říci paní Vilmě, že vědro je rozbité. Když na to došla, řádila jako čert. Začala umývat podlahu jen hadrem a na kolenou. Vřískala, že ona je PANÍ  PODNIKATELKA a hodina její práce je tisíc korun! Samozřejmě, že nám z výplaty ubrala těch tisíc korun, což bylo v té době 333korun na každého z nás, a navíc jsme jí museli zaplatit i ten rozbitý kýbl. Zita se nepřiznala (byla to také pěkná mrcha). Nebo další příklad jako ilustrace morálního kreditu paní podnikatelky: Byl listopad, někdy kolem dvanáctého. Venku sice nemrzlo, ale zima byla. My jsme měli nařízeno, že dveře do prodejny musí být otevřeny - prý do prodejny přijde více zákazníků. Když v takové sibérii máte dělat 14 hodin - to by promrzl i indický fakír. Byly chvíle, kdy jsem pracovala v zimní bundě a v rukavicích. Navečer k sedmé hodině dorazili páni majitelé - Domečkovi. V pokoře a v klidu říkám panu Igorovi, že by bylo potřeba zavřít dveře a pustit topení, že je tady zima. Nato paní podnikatelka Vilma spustila: "Je vám zima, protože ho..o děláte! Kdyby jste s tou svou pr..lí hýbala, zima vám nebude. Na tržici dělají v ještě větší zimě a vydrží to tak vy také! Já nemám peníze na zbytečné topení!!!" Krutostí a nespravedlností jsme si my, zaměstnanci užili víc než dost. Přitom Domečkovi jezdili dva, někdy i třikrát do roka na zahraniční dovolenou (Egypt, Turecko a tak). Jednou dokonce odjela paní Vilma na dva týdny do Turecka jenom proto, aby si koupila kobereček za sto tisíc korun! To by bylo v pořádku, kdyby to bylo z jejich peněz, ale na to neměli. Jen se hráli na bohy. Neměli na zaplacení základních režií, leckdy ani na zboží a ny výplaty už vůbec ne. Kolikrát jsme museli čekat na výplatu i týden a někdy i déle. Není divu, že u nich už nikdo nechce pracovat. Ta prodejna je tak "profláknutá", že nikdo z místních prostě u nich dělat nebude ani za milión. Teď tam pracují pouze dva lidé - v nonstop provozu! To je šílené! Domečkovi jsou ale přesvědčeni, jací jsou dobrodinci, když dávají lidem práci... Okrajově se ještě zmíním o jiných vykutálencích. V Budajově můj mladší syn po vyučení nastoupil do restaurace, říkejme jí "Miluška". Dělal a dělal, v práci byl víc než doma a výplata nikde. Za první měsíc nic, za druhý měsíc nic, když už pracoval třetí měsíc, bylo nám to s mužem divné a tlačili jsme na syna, že mu majitel musí vyplatit anebo si musí najít jinou práci. Dopadlo to tak, že majitel mu za tři měsíce nedal ani kačku ba naopak ho obvinil, že měl manko a může být rád, že nemusí nic platit. Byl to holý nesmysl - účet se dělal každičký den a kdyby cokoli maličkého chybělo, hned by to bylo vidět. "Pán podnikatel" takto zneužil mnoho mladých kluků po vyučení. Nebo pracoval v restauraci, kterou vlastnili manželé - jeden se staral o provozovnu v Budajově a jaho manželka o druhou restauraci ve vedlejším městě. Každý měsíc se dělala inventura. Před inventurou pan manžel tajně odvezl hafo zboží do restaurace své manželky (a naopak - když se dělala inventura v restauraci "paní podnikatelky", zboží bylo ukryto v restauraci manžela v Budajově). A tak číšníci měsíc co měsíc platili jako mourovatí...

Nebo můj bratr. Na Slovensku není dost práce a nezaměstnanost je obrovská. Proto někdy jezdí za prací do Čech. Před pár lety také jednou tak odjel. Pracoval někde v západních Čechách, u soukromníka který stavěl luxusní hotel. Pracoval tři měsíce. Dělníků z "východního bloku" měl několik desítek. Dělali od rána do večera - každý den. Místo mzdy dostávali jen kapesné - aby mu na té stavbě neumřeli hlady. Sliboval, že výplatu jim posílá na účet. Představte si, že všichni dělali a stavěli hotel člověku, o kterém se dá říci že je milionář, zadarmo! Bratr nedostal za tři měsíce těžké dřiny ani korunu! Bodejť by nebyl milionář - vždyť beztrestně okrádá stovky bezbranných lidí a luxusní hotely staví téměř zadarmo!