DVĚ TVÁŘE KATOLICKÉ CÍRKVE

Jednou mi nějaká, mně neznámá paní napsala email, mimo jiné také toto (cituji doslova):

„Co se týká katolické církve, sice nesoudím, ale z mého pohledu je to přežitá a dávno mrtvá instituce s divadelním představením při bohoslužbě, která se handrkuje o majetky. Nemluvě o jejím představiteli, který žije v nepředstavitelném přepychu. Do očí bijící rozpor s tím, co říkal Ježíš. Katoličtí věřící jsou evidentně slepí.“

Myslím, že podobného mínění je valná většina. Abych vysvětlila nauku této církve v celé její hloubce a kráse – to bych musela napsat knihu. Odepsala jsem té paní toto:

„ Ano, tato církev je nejvíce poskvrněna hříchem. Ano, je to právě církev katolická, na kterou Satan nejvíc útočí a chce ji zničit – stejně jako Ježíše Krista, a to se mu i zdánlivě daří. Ano, katolická církev musí projít vším, čím prošel Ježíš. Ano, bude se zdát, že církev je mrtvá, že již neexistuje! Ale slavně „vstane z mrtvých“.

Katolická církev má dvě podstaty – vnější a vnitřní. Ta vnější není zrovna hezká, to je všechno, co kritizujete nejen vy, ale mnoho, velmi mnoho dalších lidí. Ano, věřící nevydávají dobré svědectví. Mnozí žijí světsky, úplně stejně, jako kterýkoliv nevěřící. U mnohých je to jen formalita. Ano, ve Vatikánu se dějí nedobré věci. A Panna Maria v některém ze svých zjevení řekla, že „Satanův dým pronikl do církve“.

Ano, církev se dopustila nesmírně mnoho hrůzných činů a hříchů. To všechno je pravda, ale je to jen vnější tvář. To vnitřní – to je zázračné, mystické, jedinečné, neopakovatelné; něco, co se v žádné jiné církvi nenajde. Znám spoustu těch, co se k víře hlásí, ale ničím se od ostatních neliší. Ale také znám spoustu těch, kteří svojí vírou žijí, vnitřně usebraní s Ježíšem, opravdu prožívají mši svatou – to tajemství všech tajemství – a rozumí, co se při mši svaté děje. Není to divadelní představení, to mi věřte. Také hluboce rozumím dění při liturgii a prožívám to nádherné, co se při tom děje. Jenže ti, kdo svoji víru opravdu hluboce prožívají a žijí z ní – nejsou vidět. Je jim vlastní pokora a skrytost. Nevystavují svoji víru na odiv. Není lehké být katolíkem – SKUTEČNÝM KATOLÍKEM. Protože skutečný katolík se stává obětí spolu s Kristem. Obětuje se spolu s Ním za záchranu DUŠÍ. Modlitbou, postem, skutky milosrdenství… A nikdo to neví a nevidí, je to záležitost světu skrytá. Ale věřte – skutečně to tak je, skutečně toto katoličtí věřící (ti skuteční, praví) dělají. Přijímají vše, co se jim v životě děje s vděčností a všechna trápení a těžkosti života obětují za záchranu druhých. Vůbec se nedivím, že Satan a jeho parta nejvíce útočí právě na tuto církev a stavějí lidem před oči hlavně to, co je špatné, to viditelné, tu vnější tvář církve.“